Strašně jsem se těšila na okamžik, až po porodu zase vyběhnu!
Běhám už docela dlouho - s pauzami asi 8 let z toho 4 roky intenzivněji. Je to pro mě způsob se odreagovat, naprosto vypnout a vychutnávat si zvuk každého došlapu. Neběhám proto, abych lámala rekordy, ale ráda překonávám sama sebe a pro mě je běh k tomu ideální. A navíc mě udržuje v kondici, takže se nemusím moc omezovat v jídle, které miluju. Teď když kojím tak se stejně omezovat nemůžu a ani nechci.
Je zajímavé, že Kuba byl počat jen pár dní poté, co jsem zaběhla Olomoucký půlmaraton v osobním rekordu. To musely být ty endorfiny... A už když se pekl (a já to ještě netušila) tak jsem zdolala i 16ti kilometrovou trasu - pamatuji si, že jsem se cítila nějaká unavenější, ale nepřisuzovala jsem tomu žádný důvod... Než jsem zjistila, že Kubu čekáme, uběhla jsem s ním celkem asi 30 km a tak se divím, že jsem ho nevytřásla ven :-).
Jak jsem zjistila, že jsem těhotná, okamžitě jsem s během skončila. Mnoho běžkyň (třeba Paula Radcliff) běhají i s břichem a pokud nemají žádné problémy a doktoři jim dají zelenou tak proč ne. Já jsem v tomto velice opatrná a kdyby se něco stalo v souvislosti s mým běháním, asi bych si to neodpustila. Navíc mi běhání moje paní doktorka sama nedoporučila a tak jsem se přeorientovala na chůzi. Ještě jsem tak ve 3. a 4. měsíci chodila plavat, což mě bavilo, ale pak nastala zima a navíc jsem se nevešla do plavek - buď se tam vešly prsa nebo břicho, ale obojí ne - tak jsem s plaváním skončila.
V těhotenství jsem rozhodně nebyla pecivál a snažila jsem se hýbat co to šlo a hlavně co břicho dovolilo. Chůze mi přišla nejpřirozenější a nejbližší běhu a tak jsem každý den vyrážela na vycházky. Je pravda, že jsem se musela některé dny přemáhat, ale nakonec jsem nikdy nelitovala, že jsem šla. Okolí našeho domu už znám jako svoje boty a trasy bych mohla projít i poslepu, což se mi teď hodí při procházkách s kočárkem - vím kde jsou schody, kde je to pro kočárek nesjízdné, které ulice jsou moc rušné atd. :-).
Chodila jsem až do poslední chvilky před porodem - začalo být venku jaro a bylo nádherně a navíc jsem chtěla porod uspíšit dlouhými procházkami. Myslím si, že jsem měla docela dobrou kondici, přece jenom vláčet navíc 15 kilo nebylo jen tak! Taky se domnívám, že vycházky a všechny podobné aktivity výrazně přispěly k mému bezproblémovému porodu.
Po porodu jsem se docela rychle zotavila a cítila se jako dřív. I přes to jsem nechtěla nic uspěchat a trpělivě jsem vyčkala až uplyne šestinedělí. Někde jsem vyčetla, že až šest týdnů totiž může trvat zavinutí dělohy a nechtěla jsem tedy tento proces narušit.
V pátek 4. května odpoledne, tedy 6 týdnů a 2 dny po porodu, jsem Kubu pořádně nakojila, předala ho do dobrých rukoukrále Miroslava manžela a poprvé vyběhla. Nečekala jsem žádné zázraky a ani si nekladla žádné cíle, věděla jsem, že návrat k běhu bude jako začínat od začátku. Chtěla jsem se prostě jít proběhnout a zjistit jak na tom vlastně jsem.
První kroky byly... zajímavé. Přišlo mi, jako by bylo všechno uvnitř mě uvolněné a měla jsem pocit, že se mi strašně vlní břicho :-). A že se vůbec divím - vždyť 9 měsíců se břicho rozpínalo, utlačovalo všechny orgány a po porodu prostě trvá, než se zase "ukotví" zpět na místo. Teda tak si to vysvětluju já, ale podobně je na tom naštěstí víc žen. Každopádně kromě tohoto divného pocitu, na který jsem si naštěstí brzy zvykla, to bylo úžasné! Opravdu se vyplatilo být v těhotenství aktivní, protože mi nohy běžely skoro samy! S dechem to byla jiná věc, ale nohy byly v kondici! Běžela jsem kolečko, o kterém vím, že má necelých 5 kilometrů a ke svému údivu jsem ani jednou nepřešla do chůze. Sice jsem se některé úseky plížila tak pomalu, že by chůze byla možná rychlejší, ale snaha se cení, no ne? Zhruba po půl hodince jsem plná endorfinů přiběhla domů, kde na mě čekal Kuba s taťkou/manželem jak si spokojeně hrají! Bylo to v podstatě poprvé, co jsem si takto odskočila a jak jsem je tam tak viděla, bylo mi jasné, že to beze mě zvládnou a já si budu moct jít zaběhat častěji!
Od té doby běhám aspoň dvakrát týdně, i když je docela složité si najít tu správnou chvíli. Před Kubou jsem chodila běhat brzy ráno před prací. To mi vyhovovalo nejvíc, protože jsem si běh "odbyla" a večer jsem už pak nemusela hledat výmluvy proč nejít. Znám se a proto jsem se přeorientovala na ranní běh. Jenže s Kubou to tak moc dobře nejde. Tím hlavním důvodem jsou totiž prsa! Nikdy jsem nebyla tou obdarovanou a upřímně mi to vůbec nevadilo (manžel byl jiného názoru...). Nepotřebovala jsem moc pevné sportovní podprsenky a prsa mi při sportu vůbec nevadila. Ovšem teď je to jiná věc! Když chci jít běhat, musím před tím nakojit, abych prsa co nejvíc zmenšila. Jenže přes noc mi prsa tak nabydou, že je Kuba po probuzení nestačí vypít (na jednu stranu jsem ráda, že celou noc spí, ale tím hůř pro moje prsa...:-( ). Zkoušela jsem i odstříknout, ale s odsávačkou to ještě moc neumím a strašně dlouho mi to trvá. To pak vybíhám a Kuba má skoro už zase hlad. To je další věc. Kuba většinou vyžaduje jíst po dvou hodinách. Takhle to zní v pohodě: dvě hodiny přece neběžím, jenže doba kojení se počítá od začátku prvního kojení do začátku dalšího. Když jí zhruba půl hodiny tak mi zbývá 90 minut na to se nachystat, běžet, přiběhnout, zchladnout a jít do sprchy (jednou už hrozilo, že Kubu budu muset nakojit spocená, ale naštěstí to vydržel...). Nehledě na to, že když přiběhnu tak mám strašný hlad, ale většinou se k jídlu dostanu až po Kubovi :-). Takže ostříkání mléka se do této hoďky a půl prostě nevejde.
S tím souvisí i moje sportovní podprsenky (omlouvám se těm, které toto téma nezajímá, ale musím to ventilovat!). Do těch, které jsem nosila před Kubou se už prostě moc nevejdu. Naštěstí jsem zezadu ze skříně vyhrabala pár z mého "většího" období, které mi jakž takž jsou a které jakž takž splňují svůj účel. Po mnoha nezdarech, kdy jsem si při běhu z kopce musela držet prsa, nejen, proto aby mi nevymlátily zuby, ale hlavně proto, že strašně bolely (nevím jestli mě někdo viděl a v tu chvíli mi to bylo naprosto jedno...), jsem přišla na to, že je nutné si oblíct podprsenky dvě, které prsa udrží! Trošku stahují a s dýcháním je to pak trochu problém, ale prsa neskáčou :-). Výhra! Po této zkušenosti velice obdivuji ty ženy - běžkyně, které jsou vyvinutější a které ze svých předností neudělaly překážky! Troufám si tvrdit, že kvalitní sportovní podprsenka je pro běh důležitější než kvalitní běžecké boty!
(Minulý týden jsem se konečně rozhoupala a pořídila si novou sportovní podprsenku - je to Anita a jedná se o tento model. Jsem z ní úplně nadšená, prsa drží, neskáčou a tak si musím objednat aspoň ještě jednu!).
Věřím, že jak bude Kuba větší, bude to s během čím dál tím lepší. Doufám (opravdu doufám), že se protáhne doba mezi kojením a budu si moct zaběhnout zase nějaký ten půlmaraton. V této chvíli si nemůžu dovolit (a ani nechci) odběhnout na dvě hodinky a nechat Kubu hlady. Vím, můžu odstříkat a "nakojit" může manžel, ale v této chvíli jsem spokojená tak jak to je. Dokonce jsem si minulý víkend zaběhla první poporodní závod (5 km). Přivodila jsem si úpal a migrénu, ale vylepšila jsem si osobák! (poznámka sobě: když je na slunku 35°C pij nejen vodu, ale i ionťáky, ale nejraději se na to vykašli a zůstaň doma!).
Jsem neskutečně šťastná, že je Kuba hodný miminko a že mi dovoluje věnovat se svému koníčku! Při běhu si nesmírně odpočinu a jsem pak veselejší máma :-).
Je zajímavé, že Kuba byl počat jen pár dní poté, co jsem zaběhla Olomoucký půlmaraton v osobním rekordu. To musely být ty endorfiny... A už když se pekl (a já to ještě netušila) tak jsem zdolala i 16ti kilometrovou trasu - pamatuji si, že jsem se cítila nějaká unavenější, ale nepřisuzovala jsem tomu žádný důvod... Než jsem zjistila, že Kubu čekáme, uběhla jsem s ním celkem asi 30 km a tak se divím, že jsem ho nevytřásla ven :-).
Jak jsem zjistila, že jsem těhotná, okamžitě jsem s během skončila. Mnoho běžkyň (třeba Paula Radcliff) běhají i s břichem a pokud nemají žádné problémy a doktoři jim dají zelenou tak proč ne. Já jsem v tomto velice opatrná a kdyby se něco stalo v souvislosti s mým běháním, asi bych si to neodpustila. Navíc mi běhání moje paní doktorka sama nedoporučila a tak jsem se přeorientovala na chůzi. Ještě jsem tak ve 3. a 4. měsíci chodila plavat, což mě bavilo, ale pak nastala zima a navíc jsem se nevešla do plavek - buď se tam vešly prsa nebo břicho, ale obojí ne - tak jsem s plaváním skončila.
V těhotenství jsem rozhodně nebyla pecivál a snažila jsem se hýbat co to šlo a hlavně co břicho dovolilo. Chůze mi přišla nejpřirozenější a nejbližší běhu a tak jsem každý den vyrážela na vycházky. Je pravda, že jsem se musela některé dny přemáhat, ale nakonec jsem nikdy nelitovala, že jsem šla. Okolí našeho domu už znám jako svoje boty a trasy bych mohla projít i poslepu, což se mi teď hodí při procházkách s kočárkem - vím kde jsou schody, kde je to pro kočárek nesjízdné, které ulice jsou moc rušné atd. :-).
Chodila jsem až do poslední chvilky před porodem - začalo být venku jaro a bylo nádherně a navíc jsem chtěla porod uspíšit dlouhými procházkami. Myslím si, že jsem měla docela dobrou kondici, přece jenom vláčet navíc 15 kilo nebylo jen tak! Taky se domnívám, že vycházky a všechny podobné aktivity výrazně přispěly k mému bezproblémovému porodu.
Po porodu jsem se docela rychle zotavila a cítila se jako dřív. I přes to jsem nechtěla nic uspěchat a trpělivě jsem vyčkala až uplyne šestinedělí. Někde jsem vyčetla, že až šest týdnů totiž může trvat zavinutí dělohy a nechtěla jsem tedy tento proces narušit.
V pátek 4. května odpoledne, tedy 6 týdnů a 2 dny po porodu, jsem Kubu pořádně nakojila, předala ho do dobrých rukou
První kroky byly... zajímavé. Přišlo mi, jako by bylo všechno uvnitř mě uvolněné a měla jsem pocit, že se mi strašně vlní břicho :-). A že se vůbec divím - vždyť 9 měsíců se břicho rozpínalo, utlačovalo všechny orgány a po porodu prostě trvá, než se zase "ukotví" zpět na místo. Teda tak si to vysvětluju já, ale podobně je na tom naštěstí víc žen. Každopádně kromě tohoto divného pocitu, na který jsem si naštěstí brzy zvykla, to bylo úžasné! Opravdu se vyplatilo být v těhotenství aktivní, protože mi nohy běžely skoro samy! S dechem to byla jiná věc, ale nohy byly v kondici! Běžela jsem kolečko, o kterém vím, že má necelých 5 kilometrů a ke svému údivu jsem ani jednou nepřešla do chůze. Sice jsem se některé úseky plížila tak pomalu, že by chůze byla možná rychlejší, ale snaha se cení, no ne? Zhruba po půl hodince jsem plná endorfinů přiběhla domů, kde na mě čekal Kuba s taťkou/manželem jak si spokojeně hrají! Bylo to v podstatě poprvé, co jsem si takto odskočila a jak jsem je tam tak viděla, bylo mi jasné, že to beze mě zvládnou a já si budu moct jít zaběhat častěji!
Od té doby běhám aspoň dvakrát týdně, i když je docela složité si najít tu správnou chvíli. Před Kubou jsem chodila běhat brzy ráno před prací. To mi vyhovovalo nejvíc, protože jsem si běh "odbyla" a večer jsem už pak nemusela hledat výmluvy proč nejít. Znám se a proto jsem se přeorientovala na ranní běh. Jenže s Kubou to tak moc dobře nejde. Tím hlavním důvodem jsou totiž prsa! Nikdy jsem nebyla tou obdarovanou a upřímně mi to vůbec nevadilo (manžel byl jiného názoru...). Nepotřebovala jsem moc pevné sportovní podprsenky a prsa mi při sportu vůbec nevadila. Ovšem teď je to jiná věc! Když chci jít běhat, musím před tím nakojit, abych prsa co nejvíc zmenšila. Jenže přes noc mi prsa tak nabydou, že je Kuba po probuzení nestačí vypít (na jednu stranu jsem ráda, že celou noc spí, ale tím hůř pro moje prsa...:-( ). Zkoušela jsem i odstříknout, ale s odsávačkou to ještě moc neumím a strašně dlouho mi to trvá. To pak vybíhám a Kuba má skoro už zase hlad. To je další věc. Kuba většinou vyžaduje jíst po dvou hodinách. Takhle to zní v pohodě: dvě hodiny přece neběžím, jenže doba kojení se počítá od začátku prvního kojení do začátku dalšího. Když jí zhruba půl hodiny tak mi zbývá 90 minut na to se nachystat, běžet, přiběhnout, zchladnout a jít do sprchy (jednou už hrozilo, že Kubu budu muset nakojit spocená, ale naštěstí to vydržel...). Nehledě na to, že když přiběhnu tak mám strašný hlad, ale většinou se k jídlu dostanu až po Kubovi :-). Takže ostříkání mléka se do této hoďky a půl prostě nevejde.
S tím souvisí i moje sportovní podprsenky (omlouvám se těm, které toto téma nezajímá, ale musím to ventilovat!). Do těch, které jsem nosila před Kubou se už prostě moc nevejdu. Naštěstí jsem zezadu ze skříně vyhrabala pár z mého "většího" období, které mi jakž takž jsou a které jakž takž splňují svůj účel. Po mnoha nezdarech, kdy jsem si při běhu z kopce musela držet prsa, nejen, proto aby mi nevymlátily zuby, ale hlavně proto, že strašně bolely (nevím jestli mě někdo viděl a v tu chvíli mi to bylo naprosto jedno...), jsem přišla na to, že je nutné si oblíct podprsenky dvě, které prsa udrží! Trošku stahují a s dýcháním je to pak trochu problém, ale prsa neskáčou :-). Výhra! Po této zkušenosti velice obdivuji ty ženy - běžkyně, které jsou vyvinutější a které ze svých předností neudělaly překážky! Troufám si tvrdit, že kvalitní sportovní podprsenka je pro běh důležitější než kvalitní běžecké boty!
(Minulý týden jsem se konečně rozhoupala a pořídila si novou sportovní podprsenku - je to Anita a jedná se o tento model. Jsem z ní úplně nadšená, prsa drží, neskáčou a tak si musím objednat aspoň ještě jednu!).
Věřím, že jak bude Kuba větší, bude to s během čím dál tím lepší. Doufám (opravdu doufám), že se protáhne doba mezi kojením a budu si moct zaběhnout zase nějaký ten půlmaraton. V této chvíli si nemůžu dovolit (a ani nechci) odběhnout na dvě hodinky a nechat Kubu hlady. Vím, můžu odstříkat a "nakojit" může manžel, ale v této chvíli jsem spokojená tak jak to je. Dokonce jsem si minulý víkend zaběhla první poporodní závod (5 km). Přivodila jsem si úpal a migrénu, ale vylepšila jsem si osobák! (poznámka sobě: když je na slunku 35°C pij nejen vodu, ale i ionťáky, ale nejraději se na to vykašli a zůstaň doma!).
Jsem neskutečně šťastná, že je Kuba hodný miminko a že mi dovoluje věnovat se svému koníčku! Při běhu si nesmírně odpočinu a jsem pak veselejší máma :-).
