Kuba: 1. měsíc

Uteklo to neskutečně rychle a my v sobotu slavili Kubovy první narozeniny - 1. měsíc! 

Je neuvěřitelné, jak ten čas letí, protože si pamatuji jako by to bylo včera, když jsme si Kubu přivezli z porodnice. Jak si tak prohlížím fotky z tohoto prvního měsíce, nemůžu uvěřit tomu, jak se Kuba změnil. Nejen že vyrostl, ale hlavně už to není takovéto vyklubané miminko se zalepenýma očima co jen spí (už si vůbec nepamatuji jaké to bylo...!)

Asi by bylo lepší rozebrat 1. měsíc života s Kubou týden po týdnu než takto rovnou po měsíci, protože není možné shrnout Kubův první měsíc do jediného slova. Vlastně ano: rozmanitost.

TÝDEN 1.

Z prvního týdne jsme tři dny strávili v porodnici, kde o nás bylo náležitě postaráno. Když Kuba plakal, zašla jsem za sestřičkou, která zjistila důvod a provedla se náprava (většinou měl hlad). Proto není divu, že jsem se návratu domů docela obávala. Já, která nikdy ani nechovala tak malé miminko, jsem se měla 24 hodin denně starat o to naše. Trochu děsivá představa, ale věřila jsem si, že to zvládnu. Navíc jsem měla po boku manžela, který si vzal týden dovolenou, aby mi mohl pomáhat. Popravdě, po tom prvním týdnu vypadal, že se do práce zase těší...

Kuba v podstatě první týden prospal. Budil se jen na jídlo, před kterým jsme zvládli přebalit a pak opět upadl do tuhého spánku. Často jsme s manželem stávali nad postýlkou jako sudičky a pozorovali jak ten malý uzlíček spokojeně spinká. Nemůžu říct, že jsem se během tohoto prvního týdne nudila, to rozhodně ne, ale tím, že Kuba spával většinou kolem 2-3 hodin v kuse, času něco doma udělat bylo relativně dost. Když byl vzhůru, snažila jsem se ho nějak zabavovat, ale vzhledem k tomu, že viděl na vzdálenost 30cm a jsem si jistá, že mě jako mámu ještě asi ani nepoznal, nevím, jestli to k něčemu vedlo. Občas jsme ho dali na pár minut na bříško, z čehož byl nadšen (usuzuji podle toho, že nebrečel...)

Během noci jsme stávali zhruba třikrát. Většinou jsem zvládla přebalit, nakojit a zase usnout během 30 až 45 minut, což byla paráda. Ráno jsem se cítila relativně vyspaná a plná energie do dalšího dne :-).


TÝDEN 2.

Druhý týden už nebyl tak pohodový jako ten první. Hlavně z důvodu, že Kubu začaly trápit prdíky. Byla jsem bezradná, Kuba brečel, kroutil se a já nevěděla jak mu pomoct. Na internetu jsem trávila každou volnou chviličku a hledala možná řešení, ale nic nefungovalo. Zkoušela jsem vyřadit z jídelníčku všechnu zeleninu, ovoce, mléko a mléčné výrobky a cokoli co by ho mohlo nadýmat, ale bezúspěšně. Jedna z možností jak mu ulevit byly kapičky proti nadýmání, ale do těch jsem se moc nechtěla pouštět. Za prvé obsahují umělé sladidlo (sorbitol), které jsem rozhodně nechtěla dávat dvoutýdennímu miminku a za druhé jsem to chtěla zkonzultovat s paní doktorkou, ke které jsme byli objednaní za pár dní. A tak jsme s Kubou cvičili, hladili mu bříško a eventuelně ten prdík vyšel ven! Všichni jsme zajásali a i Kuba si značně oddechl!

Jak se dalo čekat, tento druhý týden jsem zůstala s Kubou sama doma. Manžel se vrátil do práce a veškerá péče o Kubu zůstala na mě. Věřila jsem si, že to zvládnu a taky že jo. I když ne vždy to byla procházka růžovým sadem a tak bylo urojeno několik slziček jak z Kubovy tak z mojí strany. Ale u mě to přisuzuji hlavně hormonům, protože se mi chtělo brečet i když Kuba spal jako andílek! Když přišel taťka z práce, předala jsem mu Kubu do náruče a šla si dát nohy nahoru. Dělám si legraci, samozřejmě! Ale kéž by :-)! Šla jsem připravovat večeři, žehlit Kubovy oblečky, umýt nádobí anebo si dát konečně tu sprchu, na kterou jsem čekala celý den. Manžel byl nadšen a Kubu si užíval i když plakal. Seděli spolu u televize a povídali si a vypadali šťastně. I já jsem byla šťastná, že si můžu na chvíli oddechnout, ale nakonec jsem stejně seděla a povídala si s nimi.

Na kontrole u paní doktorky jsme probrali možnosti úlevy od prdíků a nakonec jsem povolila a kapky dáváme. Dáváme Espumisan, tu nejnižší dávku (5 kapek před kojením) a vypadá to, že to zabírá. Kuba je klidnější, líp spí a vypadá spokojeněji! A když je spokojený Kuba, jsou spokojení i rodiče!

S tou spokojeností souvisí i to, že jsme ve druhém týdnu také Kubovi představili dudlík. Po několika hodinovém neklidu jsem učinila důležité rozhodnutí (manžel byl v práci tak to bylo na mě) a strčila mu do pusy dudlík. Nejdřív nevěděl co to je, v puse ho převaloval zprava doleva a několikrát ho vyplivl, ale nakonec se uklidnil, usnul a dudlík mu po chvíli sám vypadl. Podle naší paní doktorky by se mělo s dudlíkem počkat aspoň měsíc, to aby se správně naučil sát bradavku při kojení, ale sama říkala, že pořád je dudlík menší zlo než aby si strkal do pusy palec.

Také jsme vyrazili na první vycházku. Když jsme se vrátili z porodnice, bylo nádherné jaro - teploty kolem 20°C, sluníčko - a jako naschvál jsme ven ještě nemohli, jakmile jsme dostali povolení, vrátila se zima - foukalo, teploty kolem 5°C. To nás ale nezastavilo, všichni jsme se pořádně zabalili a vyrazili na kratší procházku. Nevím jestli se to Kubovi líbilo - první část vycházky proškytal, poté na chvíli usnul a zbytek vycházky jen tak koukal a my se obávali, že každou chvíli začne brečet, že má hlad. Ale zvládli jsme to a teď jsou vycházky mou nejoblíbenější částí dne!

Se spánkem se to zajímavě vyvíjelo. Zatímco v prvním týdnu Kuba spal cca 3 hodiny ať byl den či noc, postupem času se doba spánku přes den zkracovala a v noci prodlužovala. Když Kuba jeden večer usnul v sedm, čekala jsem, že se probudí v deset a bude mít hlad. Už v devět hodin jsem neudržela oči otevřené a šla si lehnout i přes to, že jsem tušila, že se Kuba za chvíli probudí. K mému překvapení jsem se sama probudila o půl druhé v noci a po prvotním šoku, jestli Kuba dýchá, jsem si všimla, že Kuba spokojeně spí a o nějakém jídle nemá vůbec ponětí... Na základě doporučení paní doktorky, že by Kuba měl jíst každé tři hodiny jsem ho probudila (řev) a dala mu najíst (klid). Poté opět usnul na 4 hodiny. Další noc už jsem to neřešila a nechala ho spát dokud se sám hladem neprobudil. Praktikujeme to teď každou noc a v podstatě těch 6-7 hodin dává pravidelně! Je to šikula :-). Mnohá kamarádka co má malé dítě nám závidí...

TÝDEN 3. 

Stejně jako ve druhém týdnu tak i ve třetím týdnu byl Kuba víc a víc přes den vzhůru a já přemýšlela jak takové malé miminko zabavit. Vytáhla jsem různé hračky, chrastítka, pískací plyšáky, ale Kubu to stejně moc nezajímalo. Nejradši byl na bříšku a otáčel hlavou doleva a doprava. Vždycky u toho strašně funěl, ale asi to bude tím, že je to pro něj po kojení největší námaha, kterou musí vynakládat. Když je na bříšku, je spokojený a výrazně mu to pomáhá od těch nepříjemných prdíků. Kapičky nejsou zázračné a tak i přes to, že je pravidelně podáváme, prdíky nás neopustily. A to když pak nějaký ten prdík opustí Kubovo bříško, je to rána jak od velkého chlapa. To jenom kouknu na manžela, který se dušuje, že to byl Kuba... :-).

Na konci třetího týdne jsme byli opět u paní doktorky na kontrole. Kuba od poslední kontroly přibral půl kila (z 3800g na 4340g)! Věděla jsem, že přibral, ale tolik! Bála jsem se, jestli to náhodou není moc, ale paní doktorka říkala, že je to pořád ještě v limitu a nakonec jsme byli i pochváleni. I přes jeho váhu nemá Kuba faldíky. Je strašně dlouhý a roste před očima (při narození měl 53cm a moc se jim nechtěl vejít do zavinovačky, kterou měli nachystanou na porodním sále :-) ). Už jsme museli vyřadit některé oblečky, které jsou mu těsné. Celé těhotenství mi totiž paní doktorka říkala, že podle ultrazvuku vypadá Kuba opravdu na drobečka, ale nic, čeho bychom se měli obávat. Jen prý bude drobnější. A tak jsem nakoupila pár nejmenších oblečků, aby měl Kuba co na sebe hned po narození. Jenže Kuba se pekl a pekl, nechtělo se mu na svět a když nakonec vylezl, měl 53 cm a 3700g! Prý drobeček... :-)

Také jsem s paní doktorkou prodiskutovala možnost podávat probiotické kapky BioGaia (místo Espumisanu), protože jsem na ně četla mnoho pozitivních recenzí, ale mají se podávat až od 1 měsíce. Od paní doktorky jsme dostali zelenou a tak už skoro dva týdny podáváme kapky společně s espumisanem (kapky zabírají až tak po 14 dnech, proto nám bylo doporučeno nepřestávat s espumisanem a kapky brát společně s ním). Zdá se mi, že je to lepší, Kuba je klidnější, nekroutí se tak a vypadá víc v pohodě. Jen nevím, jestli je to tím espumisanem nebo kapkami, ale za pár dní zkusíme espumisan pomalu vysazovat tak uvidíme.

Když bylo nejhůř a já už nevěděla jak Kubu utišit, vytáhla jsem rychlozavinovačku a svázala ho. I přes to, že jsme spolu bojovali, nakonec jsem vyhrála a jakmile byl svázán, rázem se zklidnil. Vypadá to sice trochu drsně, ale miminka to údajně mají rády, protože jim to připomíná prostředí v bříšku. Jenže jak přišel manžel z práce a viděl Kubu svázanýho, bylo mu ho líto a bez mého vědomí ho rozvázal. A hádejte co se stalo... Kuba začal řvát... Jako kdybych mu to neříkala... :-)

TÝDEN 4.

Čtvrtý týden byl ve znamení úsměvu. Už od druhého týdne pozoruji, že se Kuba usmívá, ale bylo to vždy ze spaní nebo když se nad něčím zamyslel. Ovšem ve třetím a hlavně ve čtvrtém týdnu se Kuba usmívá i vědomě a je to ten nejkrásnější pohled na světě. To vždycky roztaju a mohla bych na něj koukat celé hodiny. Jako naschvál se zamračí, když na něj mířím s foťákem, ale pár úsměvů se mi podařilo zachytit.

Kuba taky začal víc vnímat své okolí. Když mu pustím hrací kolotoč nad postýlkou tak zbystří a kouká na postavičky jak se motají dokola. Jak se snaží sledovat jednotlivé předměty tak se u toho nádherně zkroutí! Taky rád chodí (rozuměj: bývá položen) na barevnou deku s hrazdičkou, na které jsou umístěny různá zvířátka. Už se dokonce po jedné sápal, ale usuzuji, že to nebylo záměrně.

Kuba se vyvíjí každým dnem a já jen žasnu. První měsíc byl naprosto neuvěřitelný a jsem neskutečně šťastná. Postupně se s Kubou poznáváme a i přes to, že to vždy nebyla procházka růžovým sadem, stačí, když se na mě usměje a je rázem zapomenuto na všechen ten křik a pláč!

Už máme nakročeno do 2. měsíce a jsem napjatá, jaký bude a čím nás Kuba překvapí! Je to občas těžké najít si čas a napsat příspěvek, ale chtěla bych vytrvat a dokumentovat Kubův vývoj nejen pro vás, ale především pro sebe, protože bych si chtěla zapamatovat každý okamžik jeho života.

Příspěvky, na které se můžete v následujícím období těšit:

• jak se cítím měsíc po porodu
• co nás Kuba naučil
• pomůcky, co nám usnadnily život s miminkem
• můj návrat k běhání (už se nemůžu dočkat!!)
• jak jsem se starala o dva chlapy (manžel dostal angínu...)

21. března 2012 aneb den, který změnil náš život

Nebudu tu vyprávět jak to všechno začalo, jistě všichni dobře víte jak se dělají děti... Povím vám jak to pokračovalo. Když se mi na začátku léta zpozdily měsíčky koupila jsem si těhotenský test a čekala, jestli se objeví či neobjeví druhá čárka. Ona se moc objevovat nechtěla, ale po důkladném zkoumání jsem ji zahlédla. Byla tak slabá, že když jsem se na ni přestala soustředit, ztratila jsem ji. Ale věděla jsem, že tam je a tak jsem šla probudit manžela, že si myslím, že máme pozitivní test. Potvrdil, že tam tu druhou čárku taky vidí, ale nevím jestli, jsem mu mohla věřit, když ještě na půl spal a oči měl jen mírně pootevřené... Každopádně 8. července 2011, kdy jsem si těhotenství nechala potvrdit z krve, bylo jasné, že budeme mít miminko! V tu chvíli to byl nejkrásnější den mého života a na nic jiného jsem se nemohla ten den soustředit. Všechny starosti šly stranou, protože jediné na co jsem mohla myslet bylo to, že někdy v březnu se nám narodí drobeček! Samozřejmě bylo ještě moc brzy na to se radovat a plánovat, ale tak nějak jsem cítila, že tomu malinkému embryjku nebude u mě nic scházet a bude se krásně vyvíjet.

Břicho zatím nic moc (začátek 4. měsíce), ale tehdy jsem byla na svůj "bobek" hrdá! 

A taky že se vyvíjelo! Těhotenství bylo nádherné od začátku až do konce! Ranní nevolnosti byly velice slabé, těhotenské chutě skoro žádné a bříško rostlo a rostlo.

Na dovolené v Rakousku se bříško zvětšilo (5. měsíc), jen nevím jestli vyrostl drobeček nebo jsem snědla moc apfel strudelů

A než jsme se nadáli bylo 11. března 2012 (první termín porodu) a Kuba nikde. Pak 14. března 2012 (druhý termín porodu) a Kuba stále nikde. Na všech prohlídkách mi neustále opakovali, že porodní cesty jsou připraveny, že to může přijít každou chvíli, ale Kuba si prostě dával na čas. Asi mu bylo u mě moc dobře... Aplikovala jsem veškeré lékaři doporučené i babské  rady na uspíšení porodu, ale všechno bylo marné. Musím říct, že jsem ty rady dodržovala opravdu poctivě: vypila jsem dvě krabičky maliníkového čaje, lněné semínko nemůžu ani vidět, od začátku března jsem v rámci procházek ušla aspoň 100 jarních kilometrů a o pohlavním styku ani nemluvě... Kubovi se na svět ještě nechtělo.

Moje baby shower (konec 8. měsíce)

A tak se stalo, že mě v pondělí 19. března paní doktorka objednala vyvolání porodu na středu 21. března v 7.00. Byla jsem z toho celá smutná neb jsem si to takhle nepředstavovala. Moc jsem chtěla zažít ten pocit jak mi doma praskne voda nebo jak začnou stahy a já budu v noci probouzet manžela, že už je čas... Ale ještě jsem neztrácela naději a říkala si, že do vyvolání máme skoro dva celé dny a třeba si to Kuba rozmyslí... 

A taky že rozmyslel, ale bylo to skoro za pět dvanáct! 

V úterý večer, tedy v předvečer onoho vyvolání, jsem si ještě chystala poslední věci do tašky do porodnice a dopředu bylo mi jasné, že toho asi v noci moc nenaspím. I přes to jsem v 11 ulehla do postele s knížkou a najednou cítím takovou slabou bolest v podbříšku. Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost, protože mě sem tam občas někde píchlo. Jenže bolest se po pár minutách opakovala. Zbystřila jsem a začala tu bolest sledovat. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy necítila takové ty poslíčky tak jsem netušila, zda jsou to fakt stahy nebo jde o falešný poplach. Vytáhla jsem svůj chytrý telefon, na který jsem si stáhla aplikaci na měření délky a trvání stahů (náhodou to byla velice užitečná aplikace, jen to byla free verze, která zvládala jen 20 kontrakcí a tak jsem ji musela během noci několikrát resetovat :-) ). Stahy byly nejdřív kolem 10-12 minut od sebe a byly relativně slabé. Netrvalo dlouho a kontrakce zintenzivněly tak, že jsem stoprocentně věděla, že se tu noc nevyspím (nikoli už z nervozity z vyvolání porodu, ale z bolesti). Každou kontrakci jsem si užívala, i když to nic příjemného nebylo, ale přesně tak jsem to chtěla prožít! Manžela jsem vedle mě nechala spát, jen jsem mu pošeptala, že už to asi přichází, ale jen ať spí, že ho kdyžtak vzbudím, kdyby něco... Snažila jsem se bolest prodýchávat až do břicha, což mi výrazně pomáhalo a stahy byly snesitelnější. Ve dvě ráno jsem se odebrala do sprchy s tím, že pokud je to falešný poplach tak bolest odejde a pokud bolest zesílí tak asi rodím. Bolest zesílila a já si v tu chvíli byla naprosto jistá, že k žádnému vyvolání už nedojde neb se Kuba rozhodl vzít to do svých rukou. Vrátila jsem se zpět do postele, manžel stále spal, ani se nepohnul a tak jsem opět začala stopovat stahy. Teď už byly zhruba 7 minut od sebe a značně zesílili. I když to zní nevěrohodně, snažila jsem se mezi kontrakcemi usnout, což se mi z vyčerpání z probdělé noci docela dařilo a načerpala jsem tak trochu sil, které jsem věděla, že budu potřebovat. V pět ráno jsem se konečně rozhodla probudit manžela. Krásně vyspaný manžel neměl o mých nočních stazích ani sprše ani tušení. Myslel si, že jdeme na vyvolání a tak vstal, uvařil si kafe a sedl k počítači, že si přečte noviny... Já byla z něj trochu ve stresu, ale rozhodla jsem se zavolat do porodnice, aby mi řekli zda máme už přijet nebo počkat na tu sedmou hodinu, kdy jsme stejně byli objednaní. Přece jenom stahy byly už po šesti minutách. Sdělili mi, že si mám dát teplou sprchu a když kontrakce zesílí ať přijedu. Sprcha opět "pomohla" a už z koupelny volala na manžela, že jedeme! Já byla nachystaná hned, popadla jsem tašku a byla ready, zato manželovi to trochu trvalo...Chudák si ani to kafe nestihl dopít natož nachystat svačinu, na kterou tak dbal aby měl s sebou (navíc nás na to upozorňovali na přípravných kurzech, kde říkali, že nejhorší je hladový manžel na porodním sále :-) )!

Manžel přistavil auto a vyrazili jsme! Porodnici máme kousek od domu a před porodem jsem si dělala legraci, že až to na mě přijde, můžu tam klidně dojít pěšky! Ostatně i na kontroly před termínem jsem si tam dělala vycházky. Však jak hrozný ty stahy můžou být, říkala jsem si tehdy... Je to pěkná dvacetiminutová vycházka, ale tak zdatná jsem to ráno fakt nebyla. U porodnice jsme autem byli za 5 minut. Vzali jsme tašky (ano tašky v množném čísle - já neumím cestovat na lehko...) a vyrazili jsme na porodní sál! Tam se mě ujala porodní asistentka, natočila monitor a mezitím jsem ji vysvětlila situaci, že vlastně za půl hodiny mám jít na vyvolání porodu, ale že mám asi stahy. Po dalším vyšetření zajásala: "Na vyvolání porodu s 6 centimetry! Tak to máme jednoduchý..." Ještě jsem zašla na kontrolní ultrazvuk, na základě kterého odhadli váhu miminka na 3800g a připravili mě na to, že určitě během dopoledne porodím! Převlékla jsem se do úžasně sexy košilky a s manželem nás "ubytovali" na žlutém porodním boxu. 

Ještě s břichem

Ještě s břichem

 Porodní asistentka společně se studentkou medicíny mi vysvětlili, co se bude dít, jak by porod měl probíhat a v jakých bych měla být polohách, abych ho uspíšila. Kontrakce zesilovaly a zkracovala se doba mezi nimi, ale pořád se to dalo snést. PA se dokonce divila, že se pořád usmívám, že musím mít asi vysoký práh bolesti. Ale já si každý stah užívala, protože jsem věděla, že každým stahem jsme blíž našemu miminku! A tak jsem hopsala na balonu, šla do sprchy, kde jsem opět hopsala na balonu a víc a víc se otevírala cesta pro drobečka. 

Na porodním boxu jsme zažili i legraci. Během dopoledne přišla trochu nervozní PA s tím, že se blíží velká vizita. Podle jejího výrazu jsem vytušila, že to asi není běžná vizita, která by probíhala každý den. A taky že za chvíli přišlo komando doktorů v čele s panem profesorem, přednostou kliniky. Chtěla jsem si s ním popovídat, ale zrovna jsem měla kontrakci, houpala jsem se na balonu a ležela jsem opřená o žebřiny. Pochopil, že toho ze mě moc nedostane a tak se aspoň zeptal manžela, jestli je všechno v pořádku. Ten mu odvětil, že u něj je vše dobrý, že spíš já mám bolesti... Pan profesor nám nakonec popřál hodně štěstí a odešel. Toť velká vizita. 

I manžel dostal sexy obleček

Vzhledem k tomu, že mi ještě nepraskla voda mi PA po hodině čekání propíchla vak blan, voda odtekla a kontrakce ještě zesílili a my byli zase o krok k cíli. Snažila jsem se co nejvíc pohybovat, abych co nejvíce uspíchala otevírání a konec porodu a tak jsem neustále chodila po boxu nebo skákala na balonu. Jenže kolem 11 dopoledne jsem se zastavila na 9 cm a dál ani ťuk. PA mi doporučila, že mi dají malou dávku oxytocinu, která to pomůže uspíšit, což ale znamená, že kontrakce opět zesílí. Říkala jsem si, že kontrakce už nemůžou být o moc silnější a tak jsem souhlasila. Po několika vteřinách jsem pochopila, že silnější být můžou a tak jsem asi 20 minut prožívala nejbolestivější část porodu než bylo čas tlačit. Ano, bolelo to jako čert, ale bylo to krásný! Já vím, že s odstupem času se mi to mluví, ale jak říkala jedna PA na předporodním kurzu: "Porodní bolesti jsou jediné bolesti, které mají smysl". A tak jsem si říkala, že kdyby to nebolelo tak bychom neměli našeho drobečka! 

Najednou byl čas tlačit a náš porodní box se naplnil spoustou lidí: manžel, PA, studentka, další medička na pozorování, paní doktorka, dvě sestry a doktorka z novorozeneckého oddělení, další PA a já nevím kdo ještě. Navíc nám do oken pralo slunko, jenže všechna okna se musela zavřít kvůli miminku a tak bylo v místnosti asi 30 stupňů. Potila jsem se jak při maratonu! O fázi tlačení jsem slýchávala historky, že nastávající matky tlačily hodinu, hodinu a půl a tak jsem byla zvědavá, jakou se svým nevyspáním budu mít sílu. PA mně vysvětlila techniku tlačení a poté co přišla kontrakce jsem zatlačila. A pak ještě a ještě až mi PA oznámila, že vidí hlavu plnou vlasů! Při další kontrakci jsem do toho dala všechno co mi zbývalo a hlava plná vlasů byla venku! Byl to překvapující, ale úžasný pohled! Ještě jsem jednou zatlačila a po 15 minutách tlačení byla venku ramínka a nakonec celý drobeček! 

Kubu jsem hned dostala do náruče (resp. na břicho) a byl to ten nejkrásnější pocit, který jsem kdy zažila. Brečela jsem a smála se zároveň a vychutnávala si ten okamžik. Toto si budu pamatovat do konce života! Manžel byl na tom podobně! Ani nedutal a jenom koukal. Nakonec přestřihl pupeční šňůru, z čehož byl úplně bez sebe! V tu chvíli jsem vůbec neregistrovala okolí. Netuším co se v tu chvíli dělo na porodním sále, jestli tam stále bylo tolik lidí nebo už někdo odešel, co dělali ti co zůstali. Byla jsem v mlze, držela svého drobečka a manžela a všechno kolem mi bylo jedno. Na veškerou bolest co jsem prožívala jsem v tu ránu zapomněla a zaplavila mě vlna endorfinů.

Samozřejmě, že jsem přemýšlela o tom jaký bude porod. Jestli vydržím tu bolest nebo jestli se třeba nezhroutím, ale v podstatě jsem se na porod těšila. Mnoho jsem toho o porodech načetla (spíš jsem si vybírala ty pozitivní zkušenosti) a protože žádné dva porody nejsou stejné, byla jsem neskutečně zvědavá, jak bude probíhat ten můj. Ovšem tak krásný zážitek jsem opravdu nečekala. Od začátku až do konce jsem si porod užívala a i když bolest byla někdy opravdu silná, za ten krásný pocit na konci to stálo za to. Však už když mě paní doktorka zašívala (a že bylo co zašívat...), jsem se zmínila o tom, že určitě budeme mít i druhé dítě. Jenom zvedla oči a řekla, že jsem asi první co ještě na porodním sále mluví o tom, že chce mít další miminko! 

Plíce má od prvních vteřin silné!

Vím, že ne všechny porody probíhají tak hladce a znám maminky, jejichž porody byly extrémně dlouhé, bolestivé a nakonec skončily císařským řezem. Věřím ale, že jakmile dostane nová maminka do náruče svoje miminko, v ten okamžik, aspoň na chvíli zapomene na to utrpení co prožívala a zaplaví ji pocit neskutečného štěstí! 

Ještě ani neotevřeli oči

A co bylo dál? Poté, co mě dala paní doktorka do původního stavu a Kubu otřeli, zabalili a označkovali, jsme na porodním sále zůstali poprvé sami tři. Kubovi se to asi moc nelíbilo a dával to patřičně najevo, ale v ten okamžik jsem si uvědomila, že jsme konečně rodina tří a že počínaje tímto okamžikem se nám obrátil život naruby...

Jsem ten nejšťastnější člověk na světě!

Vítejte!

Vítejte na mém novém blogu!

Jak mnozí jistě víte, 21.3.2012 se nám narodil drobeček!

Počínaje tímto dnem se nám obrátil svět vzhůru nohama a abychom zdokumentovali jak moc se nám změnil, rozhodla jsem se vytvořit tento nový blog. Budu se zde snažit popisovat naše všední i nevšední dny, poznatky, radosti i strasti novopečené matky a vzhledem k tomu, že moc nevím co dělám, doufám, že mi rádi poskytnete nějakou tu zkušenou radu v komentářích!