21. března 2012 aneb den, který změnil náš život

Nebudu tu vyprávět jak to všechno začalo, jistě všichni dobře víte jak se dělají děti... Povím vám jak to pokračovalo. Když se mi na začátku léta zpozdily měsíčky koupila jsem si těhotenský test a čekala, jestli se objeví či neobjeví druhá čárka. Ona se moc objevovat nechtěla, ale po důkladném zkoumání jsem ji zahlédla. Byla tak slabá, že když jsem se na ni přestala soustředit, ztratila jsem ji. Ale věděla jsem, že tam je a tak jsem šla probudit manžela, že si myslím, že máme pozitivní test. Potvrdil, že tam tu druhou čárku taky vidí, ale nevím jestli, jsem mu mohla věřit, když ještě na půl spal a oči měl jen mírně pootevřené... Každopádně 8. července 2011, kdy jsem si těhotenství nechala potvrdit z krve, bylo jasné, že budeme mít miminko! V tu chvíli to byl nejkrásnější den mého života a na nic jiného jsem se nemohla ten den soustředit. Všechny starosti šly stranou, protože jediné na co jsem mohla myslet bylo to, že někdy v březnu se nám narodí drobeček! Samozřejmě bylo ještě moc brzy na to se radovat a plánovat, ale tak nějak jsem cítila, že tomu malinkému embryjku nebude u mě nic scházet a bude se krásně vyvíjet.

Břicho zatím nic moc (začátek 4. měsíce), ale tehdy jsem byla na svůj "bobek" hrdá! 

A taky že se vyvíjelo! Těhotenství bylo nádherné od začátku až do konce! Ranní nevolnosti byly velice slabé, těhotenské chutě skoro žádné a bříško rostlo a rostlo.

Na dovolené v Rakousku se bříško zvětšilo (5. měsíc), jen nevím jestli vyrostl drobeček nebo jsem snědla moc apfel strudelů

A než jsme se nadáli bylo 11. března 2012 (první termín porodu) a Kuba nikde. Pak 14. března 2012 (druhý termín porodu) a Kuba stále nikde. Na všech prohlídkách mi neustále opakovali, že porodní cesty jsou připraveny, že to může přijít každou chvíli, ale Kuba si prostě dával na čas. Asi mu bylo u mě moc dobře... Aplikovala jsem veškeré lékaři doporučené i babské  rady na uspíšení porodu, ale všechno bylo marné. Musím říct, že jsem ty rady dodržovala opravdu poctivě: vypila jsem dvě krabičky maliníkového čaje, lněné semínko nemůžu ani vidět, od začátku března jsem v rámci procházek ušla aspoň 100 jarních kilometrů a o pohlavním styku ani nemluvě... Kubovi se na svět ještě nechtělo.

Moje baby shower (konec 8. měsíce)

A tak se stalo, že mě v pondělí 19. března paní doktorka objednala vyvolání porodu na středu 21. března v 7.00. Byla jsem z toho celá smutná neb jsem si to takhle nepředstavovala. Moc jsem chtěla zažít ten pocit jak mi doma praskne voda nebo jak začnou stahy a já budu v noci probouzet manžela, že už je čas... Ale ještě jsem neztrácela naději a říkala si, že do vyvolání máme skoro dva celé dny a třeba si to Kuba rozmyslí... 

A taky že rozmyslel, ale bylo to skoro za pět dvanáct! 

V úterý večer, tedy v předvečer onoho vyvolání, jsem si ještě chystala poslední věci do tašky do porodnice a dopředu bylo mi jasné, že toho asi v noci moc nenaspím. I přes to jsem v 11 ulehla do postele s knížkou a najednou cítím takovou slabou bolest v podbříšku. Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost, protože mě sem tam občas někde píchlo. Jenže bolest se po pár minutách opakovala. Zbystřila jsem a začala tu bolest sledovat. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy necítila takové ty poslíčky tak jsem netušila, zda jsou to fakt stahy nebo jde o falešný poplach. Vytáhla jsem svůj chytrý telefon, na který jsem si stáhla aplikaci na měření délky a trvání stahů (náhodou to byla velice užitečná aplikace, jen to byla free verze, která zvládala jen 20 kontrakcí a tak jsem ji musela během noci několikrát resetovat :-) ). Stahy byly nejdřív kolem 10-12 minut od sebe a byly relativně slabé. Netrvalo dlouho a kontrakce zintenzivněly tak, že jsem stoprocentně věděla, že se tu noc nevyspím (nikoli už z nervozity z vyvolání porodu, ale z bolesti). Každou kontrakci jsem si užívala, i když to nic příjemného nebylo, ale přesně tak jsem to chtěla prožít! Manžela jsem vedle mě nechala spát, jen jsem mu pošeptala, že už to asi přichází, ale jen ať spí, že ho kdyžtak vzbudím, kdyby něco... Snažila jsem se bolest prodýchávat až do břicha, což mi výrazně pomáhalo a stahy byly snesitelnější. Ve dvě ráno jsem se odebrala do sprchy s tím, že pokud je to falešný poplach tak bolest odejde a pokud bolest zesílí tak asi rodím. Bolest zesílila a já si v tu chvíli byla naprosto jistá, že k žádnému vyvolání už nedojde neb se Kuba rozhodl vzít to do svých rukou. Vrátila jsem se zpět do postele, manžel stále spal, ani se nepohnul a tak jsem opět začala stopovat stahy. Teď už byly zhruba 7 minut od sebe a značně zesílili. I když to zní nevěrohodně, snažila jsem se mezi kontrakcemi usnout, což se mi z vyčerpání z probdělé noci docela dařilo a načerpala jsem tak trochu sil, které jsem věděla, že budu potřebovat. V pět ráno jsem se konečně rozhodla probudit manžela. Krásně vyspaný manžel neměl o mých nočních stazích ani sprše ani tušení. Myslel si, že jdeme na vyvolání a tak vstal, uvařil si kafe a sedl k počítači, že si přečte noviny... Já byla z něj trochu ve stresu, ale rozhodla jsem se zavolat do porodnice, aby mi řekli zda máme už přijet nebo počkat na tu sedmou hodinu, kdy jsme stejně byli objednaní. Přece jenom stahy byly už po šesti minutách. Sdělili mi, že si mám dát teplou sprchu a když kontrakce zesílí ať přijedu. Sprcha opět "pomohla" a už z koupelny volala na manžela, že jedeme! Já byla nachystaná hned, popadla jsem tašku a byla ready, zato manželovi to trochu trvalo...Chudák si ani to kafe nestihl dopít natož nachystat svačinu, na kterou tak dbal aby měl s sebou (navíc nás na to upozorňovali na přípravných kurzech, kde říkali, že nejhorší je hladový manžel na porodním sále :-) )!

Manžel přistavil auto a vyrazili jsme! Porodnici máme kousek od domu a před porodem jsem si dělala legraci, že až to na mě přijde, můžu tam klidně dojít pěšky! Ostatně i na kontroly před termínem jsem si tam dělala vycházky. Však jak hrozný ty stahy můžou být, říkala jsem si tehdy... Je to pěkná dvacetiminutová vycházka, ale tak zdatná jsem to ráno fakt nebyla. U porodnice jsme autem byli za 5 minut. Vzali jsme tašky (ano tašky v množném čísle - já neumím cestovat na lehko...) a vyrazili jsme na porodní sál! Tam se mě ujala porodní asistentka, natočila monitor a mezitím jsem ji vysvětlila situaci, že vlastně za půl hodiny mám jít na vyvolání porodu, ale že mám asi stahy. Po dalším vyšetření zajásala: "Na vyvolání porodu s 6 centimetry! Tak to máme jednoduchý..." Ještě jsem zašla na kontrolní ultrazvuk, na základě kterého odhadli váhu miminka na 3800g a připravili mě na to, že určitě během dopoledne porodím! Převlékla jsem se do úžasně sexy košilky a s manželem nás "ubytovali" na žlutém porodním boxu. 

Ještě s břichem

Ještě s břichem

 Porodní asistentka společně se studentkou medicíny mi vysvětlili, co se bude dít, jak by porod měl probíhat a v jakých bych měla být polohách, abych ho uspíšila. Kontrakce zesilovaly a zkracovala se doba mezi nimi, ale pořád se to dalo snést. PA se dokonce divila, že se pořád usmívám, že musím mít asi vysoký práh bolesti. Ale já si každý stah užívala, protože jsem věděla, že každým stahem jsme blíž našemu miminku! A tak jsem hopsala na balonu, šla do sprchy, kde jsem opět hopsala na balonu a víc a víc se otevírala cesta pro drobečka. 

Na porodním boxu jsme zažili i legraci. Během dopoledne přišla trochu nervozní PA s tím, že se blíží velká vizita. Podle jejího výrazu jsem vytušila, že to asi není běžná vizita, která by probíhala každý den. A taky že za chvíli přišlo komando doktorů v čele s panem profesorem, přednostou kliniky. Chtěla jsem si s ním popovídat, ale zrovna jsem měla kontrakci, houpala jsem se na balonu a ležela jsem opřená o žebřiny. Pochopil, že toho ze mě moc nedostane a tak se aspoň zeptal manžela, jestli je všechno v pořádku. Ten mu odvětil, že u něj je vše dobrý, že spíš já mám bolesti... Pan profesor nám nakonec popřál hodně štěstí a odešel. Toť velká vizita. 

I manžel dostal sexy obleček

Vzhledem k tomu, že mi ještě nepraskla voda mi PA po hodině čekání propíchla vak blan, voda odtekla a kontrakce ještě zesílili a my byli zase o krok k cíli. Snažila jsem se co nejvíc pohybovat, abych co nejvíce uspíchala otevírání a konec porodu a tak jsem neustále chodila po boxu nebo skákala na balonu. Jenže kolem 11 dopoledne jsem se zastavila na 9 cm a dál ani ťuk. PA mi doporučila, že mi dají malou dávku oxytocinu, která to pomůže uspíšit, což ale znamená, že kontrakce opět zesílí. Říkala jsem si, že kontrakce už nemůžou být o moc silnější a tak jsem souhlasila. Po několika vteřinách jsem pochopila, že silnější být můžou a tak jsem asi 20 minut prožívala nejbolestivější část porodu než bylo čas tlačit. Ano, bolelo to jako čert, ale bylo to krásný! Já vím, že s odstupem času se mi to mluví, ale jak říkala jedna PA na předporodním kurzu: "Porodní bolesti jsou jediné bolesti, které mají smysl". A tak jsem si říkala, že kdyby to nebolelo tak bychom neměli našeho drobečka! 

Najednou byl čas tlačit a náš porodní box se naplnil spoustou lidí: manžel, PA, studentka, další medička na pozorování, paní doktorka, dvě sestry a doktorka z novorozeneckého oddělení, další PA a já nevím kdo ještě. Navíc nám do oken pralo slunko, jenže všechna okna se musela zavřít kvůli miminku a tak bylo v místnosti asi 30 stupňů. Potila jsem se jak při maratonu! O fázi tlačení jsem slýchávala historky, že nastávající matky tlačily hodinu, hodinu a půl a tak jsem byla zvědavá, jakou se svým nevyspáním budu mít sílu. PA mně vysvětlila techniku tlačení a poté co přišla kontrakce jsem zatlačila. A pak ještě a ještě až mi PA oznámila, že vidí hlavu plnou vlasů! Při další kontrakci jsem do toho dala všechno co mi zbývalo a hlava plná vlasů byla venku! Byl to překvapující, ale úžasný pohled! Ještě jsem jednou zatlačila a po 15 minutách tlačení byla venku ramínka a nakonec celý drobeček! 

Kubu jsem hned dostala do náruče (resp. na břicho) a byl to ten nejkrásnější pocit, který jsem kdy zažila. Brečela jsem a smála se zároveň a vychutnávala si ten okamžik. Toto si budu pamatovat do konce života! Manžel byl na tom podobně! Ani nedutal a jenom koukal. Nakonec přestřihl pupeční šňůru, z čehož byl úplně bez sebe! V tu chvíli jsem vůbec neregistrovala okolí. Netuším co se v tu chvíli dělo na porodním sále, jestli tam stále bylo tolik lidí nebo už někdo odešel, co dělali ti co zůstali. Byla jsem v mlze, držela svého drobečka a manžela a všechno kolem mi bylo jedno. Na veškerou bolest co jsem prožívala jsem v tu ránu zapomněla a zaplavila mě vlna endorfinů.

Samozřejmě, že jsem přemýšlela o tom jaký bude porod. Jestli vydržím tu bolest nebo jestli se třeba nezhroutím, ale v podstatě jsem se na porod těšila. Mnoho jsem toho o porodech načetla (spíš jsem si vybírala ty pozitivní zkušenosti) a protože žádné dva porody nejsou stejné, byla jsem neskutečně zvědavá, jak bude probíhat ten můj. Ovšem tak krásný zážitek jsem opravdu nečekala. Od začátku až do konce jsem si porod užívala a i když bolest byla někdy opravdu silná, za ten krásný pocit na konci to stálo za to. Však už když mě paní doktorka zašívala (a že bylo co zašívat...), jsem se zmínila o tom, že určitě budeme mít i druhé dítě. Jenom zvedla oči a řekla, že jsem asi první co ještě na porodním sále mluví o tom, že chce mít další miminko! 

Plíce má od prvních vteřin silné!

Vím, že ne všechny porody probíhají tak hladce a znám maminky, jejichž porody byly extrémně dlouhé, bolestivé a nakonec skončily císařským řezem. Věřím ale, že jakmile dostane nová maminka do náruče svoje miminko, v ten okamžik, aspoň na chvíli zapomene na to utrpení co prožívala a zaplaví ji pocit neskutečného štěstí! 

Ještě ani neotevřeli oči

A co bylo dál? Poté, co mě dala paní doktorka do původního stavu a Kubu otřeli, zabalili a označkovali, jsme na porodním sále zůstali poprvé sami tři. Kubovi se to asi moc nelíbilo a dával to patřičně najevo, ale v ten okamžik jsem si uvědomila, že jsme konečně rodina tří a že počínaje tímto okamžikem se nám obrátil život naruby...

Jsem ten nejšťastnější člověk na světě!