Kuba: 1. měsíc

Uteklo to neskutečně rychle a my v sobotu slavili Kubovy první narozeniny - 1. měsíc! 

Je neuvěřitelné, jak ten čas letí, protože si pamatuji jako by to bylo včera, když jsme si Kubu přivezli z porodnice. Jak si tak prohlížím fotky z tohoto prvního měsíce, nemůžu uvěřit tomu, jak se Kuba změnil. Nejen že vyrostl, ale hlavně už to není takovéto vyklubané miminko se zalepenýma očima co jen spí (už si vůbec nepamatuji jaké to bylo...!)

Asi by bylo lepší rozebrat 1. měsíc života s Kubou týden po týdnu než takto rovnou po měsíci, protože není možné shrnout Kubův první měsíc do jediného slova. Vlastně ano: rozmanitost.

TÝDEN 1.

Z prvního týdne jsme tři dny strávili v porodnici, kde o nás bylo náležitě postaráno. Když Kuba plakal, zašla jsem za sestřičkou, která zjistila důvod a provedla se náprava (většinou měl hlad). Proto není divu, že jsem se návratu domů docela obávala. Já, která nikdy ani nechovala tak malé miminko, jsem se měla 24 hodin denně starat o to naše. Trochu děsivá představa, ale věřila jsem si, že to zvládnu. Navíc jsem měla po boku manžela, který si vzal týden dovolenou, aby mi mohl pomáhat. Popravdě, po tom prvním týdnu vypadal, že se do práce zase těší...

Kuba v podstatě první týden prospal. Budil se jen na jídlo, před kterým jsme zvládli přebalit a pak opět upadl do tuhého spánku. Často jsme s manželem stávali nad postýlkou jako sudičky a pozorovali jak ten malý uzlíček spokojeně spinká. Nemůžu říct, že jsem se během tohoto prvního týdne nudila, to rozhodně ne, ale tím, že Kuba spával většinou kolem 2-3 hodin v kuse, času něco doma udělat bylo relativně dost. Když byl vzhůru, snažila jsem se ho nějak zabavovat, ale vzhledem k tomu, že viděl na vzdálenost 30cm a jsem si jistá, že mě jako mámu ještě asi ani nepoznal, nevím, jestli to k něčemu vedlo. Občas jsme ho dali na pár minut na bříško, z čehož byl nadšen (usuzuji podle toho, že nebrečel...)

Během noci jsme stávali zhruba třikrát. Většinou jsem zvládla přebalit, nakojit a zase usnout během 30 až 45 minut, což byla paráda. Ráno jsem se cítila relativně vyspaná a plná energie do dalšího dne :-).


TÝDEN 2.

Druhý týden už nebyl tak pohodový jako ten první. Hlavně z důvodu, že Kubu začaly trápit prdíky. Byla jsem bezradná, Kuba brečel, kroutil se a já nevěděla jak mu pomoct. Na internetu jsem trávila každou volnou chviličku a hledala možná řešení, ale nic nefungovalo. Zkoušela jsem vyřadit z jídelníčku všechnu zeleninu, ovoce, mléko a mléčné výrobky a cokoli co by ho mohlo nadýmat, ale bezúspěšně. Jedna z možností jak mu ulevit byly kapičky proti nadýmání, ale do těch jsem se moc nechtěla pouštět. Za prvé obsahují umělé sladidlo (sorbitol), které jsem rozhodně nechtěla dávat dvoutýdennímu miminku a za druhé jsem to chtěla zkonzultovat s paní doktorkou, ke které jsme byli objednaní za pár dní. A tak jsme s Kubou cvičili, hladili mu bříško a eventuelně ten prdík vyšel ven! Všichni jsme zajásali a i Kuba si značně oddechl!

Jak se dalo čekat, tento druhý týden jsem zůstala s Kubou sama doma. Manžel se vrátil do práce a veškerá péče o Kubu zůstala na mě. Věřila jsem si, že to zvládnu a taky že jo. I když ne vždy to byla procházka růžovým sadem a tak bylo urojeno několik slziček jak z Kubovy tak z mojí strany. Ale u mě to přisuzuji hlavně hormonům, protože se mi chtělo brečet i když Kuba spal jako andílek! Když přišel taťka z práce, předala jsem mu Kubu do náruče a šla si dát nohy nahoru. Dělám si legraci, samozřejmě! Ale kéž by :-)! Šla jsem připravovat večeři, žehlit Kubovy oblečky, umýt nádobí anebo si dát konečně tu sprchu, na kterou jsem čekala celý den. Manžel byl nadšen a Kubu si užíval i když plakal. Seděli spolu u televize a povídali si a vypadali šťastně. I já jsem byla šťastná, že si můžu na chvíli oddechnout, ale nakonec jsem stejně seděla a povídala si s nimi.

Na kontrole u paní doktorky jsme probrali možnosti úlevy od prdíků a nakonec jsem povolila a kapky dáváme. Dáváme Espumisan, tu nejnižší dávku (5 kapek před kojením) a vypadá to, že to zabírá. Kuba je klidnější, líp spí a vypadá spokojeněji! A když je spokojený Kuba, jsou spokojení i rodiče!

S tou spokojeností souvisí i to, že jsme ve druhém týdnu také Kubovi představili dudlík. Po několika hodinovém neklidu jsem učinila důležité rozhodnutí (manžel byl v práci tak to bylo na mě) a strčila mu do pusy dudlík. Nejdřív nevěděl co to je, v puse ho převaloval zprava doleva a několikrát ho vyplivl, ale nakonec se uklidnil, usnul a dudlík mu po chvíli sám vypadl. Podle naší paní doktorky by se mělo s dudlíkem počkat aspoň měsíc, to aby se správně naučil sát bradavku při kojení, ale sama říkala, že pořád je dudlík menší zlo než aby si strkal do pusy palec.

Také jsme vyrazili na první vycházku. Když jsme se vrátili z porodnice, bylo nádherné jaro - teploty kolem 20°C, sluníčko - a jako naschvál jsme ven ještě nemohli, jakmile jsme dostali povolení, vrátila se zima - foukalo, teploty kolem 5°C. To nás ale nezastavilo, všichni jsme se pořádně zabalili a vyrazili na kratší procházku. Nevím jestli se to Kubovi líbilo - první část vycházky proškytal, poté na chvíli usnul a zbytek vycházky jen tak koukal a my se obávali, že každou chvíli začne brečet, že má hlad. Ale zvládli jsme to a teď jsou vycházky mou nejoblíbenější částí dne!

Se spánkem se to zajímavě vyvíjelo. Zatímco v prvním týdnu Kuba spal cca 3 hodiny ať byl den či noc, postupem času se doba spánku přes den zkracovala a v noci prodlužovala. Když Kuba jeden večer usnul v sedm, čekala jsem, že se probudí v deset a bude mít hlad. Už v devět hodin jsem neudržela oči otevřené a šla si lehnout i přes to, že jsem tušila, že se Kuba za chvíli probudí. K mému překvapení jsem se sama probudila o půl druhé v noci a po prvotním šoku, jestli Kuba dýchá, jsem si všimla, že Kuba spokojeně spí a o nějakém jídle nemá vůbec ponětí... Na základě doporučení paní doktorky, že by Kuba měl jíst každé tři hodiny jsem ho probudila (řev) a dala mu najíst (klid). Poté opět usnul na 4 hodiny. Další noc už jsem to neřešila a nechala ho spát dokud se sám hladem neprobudil. Praktikujeme to teď každou noc a v podstatě těch 6-7 hodin dává pravidelně! Je to šikula :-). Mnohá kamarádka co má malé dítě nám závidí...

TÝDEN 3. 

Stejně jako ve druhém týdnu tak i ve třetím týdnu byl Kuba víc a víc přes den vzhůru a já přemýšlela jak takové malé miminko zabavit. Vytáhla jsem různé hračky, chrastítka, pískací plyšáky, ale Kubu to stejně moc nezajímalo. Nejradši byl na bříšku a otáčel hlavou doleva a doprava. Vždycky u toho strašně funěl, ale asi to bude tím, že je to pro něj po kojení největší námaha, kterou musí vynakládat. Když je na bříšku, je spokojený a výrazně mu to pomáhá od těch nepříjemných prdíků. Kapičky nejsou zázračné a tak i přes to, že je pravidelně podáváme, prdíky nás neopustily. A to když pak nějaký ten prdík opustí Kubovo bříško, je to rána jak od velkého chlapa. To jenom kouknu na manžela, který se dušuje, že to byl Kuba... :-).

Na konci třetího týdne jsme byli opět u paní doktorky na kontrole. Kuba od poslední kontroly přibral půl kila (z 3800g na 4340g)! Věděla jsem, že přibral, ale tolik! Bála jsem se, jestli to náhodou není moc, ale paní doktorka říkala, že je to pořád ještě v limitu a nakonec jsme byli i pochváleni. I přes jeho váhu nemá Kuba faldíky. Je strašně dlouhý a roste před očima (při narození měl 53cm a moc se jim nechtěl vejít do zavinovačky, kterou měli nachystanou na porodním sále :-) ). Už jsme museli vyřadit některé oblečky, které jsou mu těsné. Celé těhotenství mi totiž paní doktorka říkala, že podle ultrazvuku vypadá Kuba opravdu na drobečka, ale nic, čeho bychom se měli obávat. Jen prý bude drobnější. A tak jsem nakoupila pár nejmenších oblečků, aby měl Kuba co na sebe hned po narození. Jenže Kuba se pekl a pekl, nechtělo se mu na svět a když nakonec vylezl, měl 53 cm a 3700g! Prý drobeček... :-)

Také jsem s paní doktorkou prodiskutovala možnost podávat probiotické kapky BioGaia (místo Espumisanu), protože jsem na ně četla mnoho pozitivních recenzí, ale mají se podávat až od 1 měsíce. Od paní doktorky jsme dostali zelenou a tak už skoro dva týdny podáváme kapky společně s espumisanem (kapky zabírají až tak po 14 dnech, proto nám bylo doporučeno nepřestávat s espumisanem a kapky brát společně s ním). Zdá se mi, že je to lepší, Kuba je klidnější, nekroutí se tak a vypadá víc v pohodě. Jen nevím, jestli je to tím espumisanem nebo kapkami, ale za pár dní zkusíme espumisan pomalu vysazovat tak uvidíme.

Když bylo nejhůř a já už nevěděla jak Kubu utišit, vytáhla jsem rychlozavinovačku a svázala ho. I přes to, že jsme spolu bojovali, nakonec jsem vyhrála a jakmile byl svázán, rázem se zklidnil. Vypadá to sice trochu drsně, ale miminka to údajně mají rády, protože jim to připomíná prostředí v bříšku. Jenže jak přišel manžel z práce a viděl Kubu svázanýho, bylo mu ho líto a bez mého vědomí ho rozvázal. A hádejte co se stalo... Kuba začal řvát... Jako kdybych mu to neříkala... :-)

TÝDEN 4.

Čtvrtý týden byl ve znamení úsměvu. Už od druhého týdne pozoruji, že se Kuba usmívá, ale bylo to vždy ze spaní nebo když se nad něčím zamyslel. Ovšem ve třetím a hlavně ve čtvrtém týdnu se Kuba usmívá i vědomě a je to ten nejkrásnější pohled na světě. To vždycky roztaju a mohla bych na něj koukat celé hodiny. Jako naschvál se zamračí, když na něj mířím s foťákem, ale pár úsměvů se mi podařilo zachytit.

Kuba taky začal víc vnímat své okolí. Když mu pustím hrací kolotoč nad postýlkou tak zbystří a kouká na postavičky jak se motají dokola. Jak se snaží sledovat jednotlivé předměty tak se u toho nádherně zkroutí! Taky rád chodí (rozuměj: bývá položen) na barevnou deku s hrazdičkou, na které jsou umístěny různá zvířátka. Už se dokonce po jedné sápal, ale usuzuji, že to nebylo záměrně.

Kuba se vyvíjí každým dnem a já jen žasnu. První měsíc byl naprosto neuvěřitelný a jsem neskutečně šťastná. Postupně se s Kubou poznáváme a i přes to, že to vždy nebyla procházka růžovým sadem, stačí, když se na mě usměje a je rázem zapomenuto na všechen ten křik a pláč!

Už máme nakročeno do 2. měsíce a jsem napjatá, jaký bude a čím nás Kuba překvapí! Je to občas těžké najít si čas a napsat příspěvek, ale chtěla bych vytrvat a dokumentovat Kubův vývoj nejen pro vás, ale především pro sebe, protože bych si chtěla zapamatovat každý okamžik jeho života.

Příspěvky, na které se můžete v následujícím období těšit:

• jak se cítím měsíc po porodu
• co nás Kuba naučil
• pomůcky, co nám usnadnily život s miminkem
• můj návrat k běhání (už se nemůžu dočkat!!)
• jak jsem se starala o dva chlapy (manžel dostal angínu...)