Kuba: 7, 8* měsíců–PLAVÁNÍ A DALŠÍ AKTIVITY

*Vzhledem k tomu, že Kubovi bylo ve středu 8 měsíců, rozhodla jsem se do příspěvku (i dalších příspěvků co ještě budou následovat) zahrnout už i osmý měsíc.

Když jsem byla těhotná, těšila jsem se, že budu s naším drobečkem aktivní. Nebudeme žádní peciválové a budeme využívat každou příležitost někam vyrazit či něco zažít.

Pravdou je, že většina skupinových aktivit pro kojence a jejich rodiče je až od šesti měsíců věku dítěte a tak jsme si do té doby museli vystačit sami. Rozhodně jsme ale nezaháleli a každý den jsme aspoň vyrazili na vycházku ven. Kuba se tak prospal na čerstvém vzduchu a já udělala něco pro svoje tělo. Vytlačit kočárek s osmikilovým miminkem a přebalovací taškou plnou nezbytností (kromě náhradních plínek, velkého balení vlhkých ubrousků a náhradního oblečení pro Kubu také pět müsli tyčinek, kdybych dostala hlad, náplasti, paralen, čtyři různé slevové knížky do DMka…) na Kraví horu je pěkná fuška, to vám povím!

Na každodenní vycházky se vždycky moc těším. Buď jdeme jen tak, s žádným cílem nebo vyrazíme něco vyřídit, nakoupit, obstarat atd. Pod pojmem “nakoupit” rozhodně u mě neplatí sednout do auta a dojet k nějakému hypermarketu či nákupáku a strávit tam celý den. To mě nebaví a s Kubou jsme byli takto jen jednou, když jsme po létě zjistili, že Kuba nemá na podzim v čem chodit… Takže když jdeme nakoupit, jdeme třeba pro pečivo do pekárny, pro maso do masny, pro plínky atd.

Ale zpět k vycházkám. Nejvíc si je užívám teď na podzim, protože je to moje nejoblíbenější roční období. Jednak už není takové vedro a já se nezpotím jen co vyjdu na ulici (o výšlapu na Kraví horu ani nemluvím!), ale hlavně proto, že je Kuba už větší a může pozorovat okolí. Už jsme ho přendali do sporťáku neb jsme zjistili, že se v korbě nudí, protože nemůže koukat ven. Nedovedete si představit jak byl nadšen – nestačil ani otáčet hlavu jak se snažil všechno vypozorovat! Jediné, co mi na podzimních vycházkách vadí je to oblíkání… Nejvíc to vlastně asi vadí Kubovi… Obléct mu punčocháčky a několik horních vrstev mě zanechává tak vyčerpanou, že si říkám, že už vlastně na tu vycházku ani nemusíme. Navíc mi přijde, že se Kubovi ve všech těch vrstvách a ještě bundě špatně pohybuje – nemůže sepnout ruce, natož si podat nějakou hračku. Když už jsme u toho oblečení… Existuje nějaká čepice, která by zůstala na místě a neotáčela se, popř. nepadala dítěti do očí? Ať dám Kubovi jakoukoli, za chvíli nevidí, protože ji má přes oči a začne být nervózní. To pak naše vycházka vypadá tak, že spravím čepici, popojedeme dvacet metrů, opět spravím čepici a tak to pokračuje do doby než usne. Jak se probudí a začne se hýbat, je to tu opět znovu… Asi budu muset přistoupit k čepicím, které se zavazují pod bradou – sama jsem je nesnášela tak předpokládá, že Kuba z nich taky nebude nadšen… Jo a jak donutíte dítko mít rukavice? Vlastně můj prvotní problém je ty rukavice vůbec nasadit (palce vůbec neřeším, ty tam jsou na ozdobu…). Když se mi to nakonec povede, Kuba zamává rukama a já sbírám rukavice po chodníku. V rukavicích si nemůže hrát s hračkama a bez nich má ledové ruce… Hlava XXII…

Na začátku září jsme s Kubou začali chodit plavat. Moc jsem se na to těšila a tak jsem pečlivě zjišťovala a vybírala plaveckou školu, kterých je u nás docela dost. Oprášila jsem staré plavky, nakoupila plínky do vody a hurá na první lekci! Abych pravdu řekla, první lekce byla naprostá katastrofa. Ani ne tak ve vodě, spíš jsem to moc nezvládla logisticky. Nevěděla jsem jak to tam chodí a tak jsme tam přijeli s kočárem, který jak se ukázalo, jsme neměli kam dát, protože tam bylo překočárkováno. Problém jsme vyřešili za týden tak, že jsem vzala Kubu v autosedačce, která mu zároveň slouží jako lehátko po plavání, když se teplotně aklimatizujeme. Dalším problémem bylo to, že v šatnách je velmi málo prostoru a k tomu spousta dětí, které jsou starší než Kuba, lezou, chodí a hlavně křičí, piští a pláčou. To se Kubovi nelíbilo vůbec. Jako nejmladší plaváček, který se stěží přetočil ze zad na bříško, jen tak ležel na zemi zatímco jsem se převlíkala (rychlostí blesku) a pozoroval všechno ze země. Vůbec se mu nedivím – tolik noh kolem sebe, to bych se taky bála, že mě někdo zašlápne. Největší problém nastal ve sprše. Podle hygienických pravidel bychom se měli před vstupem do bazénu důkladně osprchovat (já bez plavek, Kuba bez plínky). Už jste se někdy zkoušeli sprchovat s miminem? Pokud ne, tak vám povídám, že to moc nejde… U sprch byla sice erární postýlka, kam jsem mohla Kubu odložit, zatímco se osprchuji, ale jen jsem ho nad ni položila, už začal natahovat… Chtíc nechtíc jsem řvoucího Kubu vložila do postýlky, rychle se opláchla, nasadila plavky, opláchla Kubu a šli jsme k bazénu.

Ve vodě se Kubovi už jakž takž líbilo. Zpívali jsme písničky, říkali básničky (s oběma jsem měla problém a do příště jsem si dala za úkol je nastudovat) a u toho různě ve vodě poskakovali. Bylo to super – i Kubovi se to ke konci líbilo a výskal – a půl hodina utekla neuvěřitelně rychle. Jen jsem se začala obávat anabáze se sprchou po plavání. Naštěstí je u bazénu sprcha, kterou jsme využili a osprchovali se tam. Jen tak rychle s plavkami a zbytek jsme dokončili doma.

Na pár lekcí jsem vzala s sebou mamku, která Kubu zabavila než jsem se převlíkla a nachystala. Byla to neuvěřitelná pomoc a nevím, proč jsem na to nepřišla dřív. Původně jsem totiž chtěla, aby nás mamka ve vodě fotila, ale nakonec se z toho vyklubala obrovská pomoc.

Každou další lekci jsme zvládali líp a líp. Po dvouměsíčním kurzu je Kuba je ve vodě profík, dokonce jsme se začali potápět! Jenže…

Kuba onemocněl. Nejdřív měl horečky a na zádech se mu udělala vyrážka (která údajně s horečkami nesouvisela). Právě kvůli té vyrážce  nám paní doktorka nedoporučila v plavání alespoň měsíc pokračovat, což je bohužel do konce kurzu. Je to škoda, protože se bojím, že Kuba toho hodně zapomene, ale v lednu začneme chodit znovu a věřím, že se do toho rychle dostane. Zatím budeme muset trénovat ve vaně .

Kromě plavání chodíme s Kubou ještě na jógu. Vlastně je to jóga pro mámy, které cvičí a vedle sebe mají svoje ratolesti, které si hrají na dece nebo jsou zapojeny do různých cviků. Na jógu jsem chodila i před Kubou a věděla jsem, že na mnohé pozice je potřeba se pořádně soustředit a nebyla jsem si jistá, jak to půjde s miminkem, když ho budu neustále sledovat. Nakonec to není vůbec špatné. Je pravda, že mám trochu problém u balančních pozic, protože neustále pokukuji po Kubovi, ale cvičení je super a pěkně se při tom protáhnu a posílím tělo! Je to hodně uvolněné cvičení právě proto, že jsou tam i ostatní děti. Když to Kubu přestává bavit tak ho vezmu a pokusím se ho znovu zabavit, když je potřeba nakojit tak kojím. Vůbec nic se neděje, když nějakou chvíli necvičím, a to je na tom perfektní. Nemusím brát na ostatní ohledy (co se týče rušení), protože ostatní mámy jsou na tom stejně. Občas se stane, že se sejdou mimča co celou hodinku probrečí (a když nebrečí jedno, brečí druhé…), ale právě kvůli tomu je ta hodina uzpůsobena. Taky se mi líbí, že následující lekce (shodou okolností jóga pro těhotné – nevím, jestli to byl rozumný tah dát těhotné hned po miminkách neb ty nastávající maminky občas vypadají, jakoby ani nechtěly porodit…) nenásleduje ihned po skončení, ale je tam půlhodinová pauza na to, abychom mohly nakojit, přebalit a vůbec sbalit všechny ty donesené hračky, křupky atd. Je to fakt parádní a vždycky se na jógu moc těším.

Kdyby měl někdo z brněnským maminek zájem jógu navštívit tak budeme moc rádi. Jóga se jmenuje Mamimimi jóga a pořádá ji studio S lehkou hlavou ( slehkouhlavou.cz ), které sídlí na Dominikánském náměstí.

Další aktivity zatím neprovozujeme, ale chtěla bych zkusit cvičení s kočárky – strollering a na jaře outdoorové cvičení (taky s kočárky). Máte s tím někdo zkušenosti?

 

Otázka: Chodíte s vašimi ratolestmi cvičit? Plavat? Jaké aktivity máte s dětmi nejraději? A co děláte v zimě když se venku čerti žení?

Kuba: 7 měsíců–ZUBY

Zhruba od tří, čtyř měsíců, kdykoli byl Kuba rozmrzelý a ukňouraný, přisuzovala jsem to tomu, že mu rostou zoubky . Stejně tak, když si začal strkat ruce a ostatně všechno možné do pusy a když slintal víc než obvykle. Prostě jakákoli anomálie měla podle mě příčinu v zoubkách… Samozřejmě, že se ukázalo, že to zoubky nebyly, ale aspoň jsem to jeho chování mohla na něco svést.

Do pusy si strkal (a stále strká) fakt všechno. Koupili jsme mu různá kousátka, gumy, chladivé gely a všechno poctivě okusuje a ochutnává. Vším co se mu dostalo do ruky se snažil protlačit ty zoubky ven! Samozřejmě, že ho především zajímají jiné věci než jeho kousátka – šňůrky z kapuce, cizí prsty, lžičky (pod dohledem), dřevěné šprušle od postýlky, plastové kelímky atd. Jo a třeba dudlík má nejradši z druhé strany… Prostě brousí zuby čím se dá! Řekla bych, že toho už není mnoho, co by u nás doma (ale i na návštěvách) Kuba neokousal. Ovšem, že mu nedovolím strčit si do pusy cokoli a snažím se, aby byly věci do pusy vložené aspoň trochu čisté. Ale nejde ho hlídat pořád. Jednou jsem se otočila a koukám, že mi Kuba okusuje moje růžové crocsy, jakožto domácí obuv . Hned jsem přiskočila vpřed a boty odhodila – při představě, že by začal olizovat podrážku (a to je často umývám) se mi zvedá žaludek. 

Na kousání, okusování a cumlání poctivě pracoval několik měsíců až jsme se konečně dočkali prvního zoubku. A že jsem se načekala… Neustále se mi totiž zdálo, že má nateklé dásně a tak jsem pozorovala a pozorovala, až to Kubovi muselo být divné, proč mu pořád koukám do pusy a strkám tam kovovou lžičku… Ale říká se přeci, že kdo najde první zub tak dostane šaty, no ne? A takovou příležitost jsem si nemohla nechat ujít!

Tu moji posedlost s hledáním prvního zoubku tak trochu načala paní doktorka, která na konci července, kdy měl Kuba čerstvě 4 měsíce, prohlásila, že se jí zdají dásně nateklé a že by mohl brzy vykouknout zoubek. Ovšem zoubek se vyklubal až za dva měsíce v půlce září, tedy, když měl Kuba necelýho půl roku.

Jak tak zpětně přemýšlím, nakonec mi ani nepřišlo, že by Kuba před tím nějak víc kňoural nebo slintal (slintá pořád a dost a tak jsem nejspíš zvýšený objem slin nezaznamenala). Určitě neměl teplotu, která se občas u zoubků vyskytuje a ani mi nepřišlo, že by měl menší chuť k jídlu. Ale ty první spodní jedničky by snad ani neměly způsobovat takové nepříjemnosti jako potom další zoubky.

A jak jsem ten zoubek tedy nakonec objevila? No docela jednoduše: najednou bylo kojení takové jiné – ani ne bolestivé, ale prostě jiné. Asi zjistil, že mu v puse něco přebývá a tak tomu musel přizpůsobit i to sání . Zanedlouho se začal klubat další, hned vedle.

Je to sranda ho pozorovat, protože mu v puse roste něco co tam ještě neměl a neví jak se s tím sžít. A tak neustále vyplazuje jazyk na jednu stranu, dudlá dudlík bokem a špulí pusu jako by měl v puse bonbon.

Úplně ty jeho dva zoubky miluju a když se na mě usměje a ty zuby vycení, naprosto roztaju! Teď má už zuby tři (dva dole a jeden nahoře) a další tři se klubou. Růst čtyř zoubků naráz už bylo na Kubovi znát. Zároveň s tím navíc prodělal šestou dětskou nemoc a tak jsme celý týden nonstop jen chovali, houpali, zpívali a hlavně vstávali 2x za noc (!!!) a tak nejlepší odměnou byla masáž bolavých a ztuhlých zad, kterou jsem si po tom náročném týdnu náležitě užila (a část prospala… ).

 

Otázka: Jaké jsou vaše zkušenosti s růstem zoubků?

Kuba: 7. měsíc - PŘÍKRMY

Strašně moc se toho událo od doby co jsem psala naposled a já ani nevím, kde začít. Vzhledem k tomu, že jsem tak nějak přeskočila rekapitulaci šestého měsíce, těch informací bude asi víc proto jsem se rozhodla sedmý (a vlastně i šestý) měsíc rozdělit do několika samostatných kapitol.

Kapitola první: Příkrmy 

Asi největší událostí, která se v odehrála hned na začátku sedmého měsíce bylo přikrmování. Ani nevíte jak jsem se na ten okamžik těšila. Ani ne kvůli tomu, že třeba už nebudu muset kojit každou hodinu a půl (vím, že i při zavádění příkrmů miminko dostává nejvíce živin z mléka), ale hlavně proto, že Kuba konečně pozná jiné chutě a textury než na které je zvyklý. Vše jsem si pečlivě nastudovala, probrala to s paní doktorkou a s Kubou jsme se vydali na trh pro místní nepráškovanou mrkvičku. Mám zažité, že se začíná s mrkví a tak jsem ani neřešila, že bych mohla Kubovi napoprvé naservírovat něco jiného. Možná teď bych volila jinak, ale to už je pozdě…

První lžičku jsme naplánovali na sobotu, kdy je táta doma. Tušila jsem, že to bude špinavá práce a tak se další pár rukou hodil jako sůl. Mrkev jsem uvařila dopoledne, kdy Kuba spal, aby byla v době oběda nachystaná a nebyly žádné prostoje. Rozmixovala jsem ji co to šlo a šli jsme na věc.

Kubu jsme posadili do lehátka (ještě nesedí ve stoličce aniž by nevrávoral…), obalili plínkou, nasadili bryndák a první lžička mohla vplout do úst. A Kuba nic. Pusu ne a ne otevřít. Říkala jsem si, že to přece nevzdám a nakonec jsme ho nějak přesvědčili, pusu pootevřel, já mu do ni rychle vložila lžičku s mrkvičkou a opět nic. Lžička ho především zajímala z jiného pohledu, než ke kterému je určena a tak se po ní sápal a asi se chtěl nakrmit sám. Nedala jsem se a zkusila jsem zatlačit na prostředek jazyka, protože jsem se někde dočetla, že tak dostává dítě podnět, aby si jídlo ze lžičky sundalo. Ani toto nepomohlo. Tak jsem lžičku otočila a mrkev jsem Kubovi otřela o jazyk. Nastalo zděšení, protože Kuba netušil, co s ní má jako dělat. Prostě neuměl si mrkvičku posunout dozadu a spolknout ji. Bylo mi ho líto a chtěla jsem mu pomoct, ale to by znamenalo vyndat mu sousto z pusy a to jsem odmítla (a ani jsem nevěděla jak…). Nakonec něco přeci jen spolkl, něco vyplivl, ale další lžičku už jsem radši nezkoušela. První lžičku jsem si teda takto rozhodně nepředstavovala. Vždyť to v těch všech brožurách bylo tak jasně popsané: první den dáme 1-2 lžičky a dokojíme, druhý den 3-4 lžičky a opět dokojíme a třetí den dáme celou dávku a pokud má dítě ještě hlad, dokojíme. Zní to jednoduše a závidím těm maminkám, jejichž dětem to takto šlo…

Ta jedna lžička byla pro Kubu tak stresující zážitek, že jsme ho dál nemučili a odebrali jsme se kojit… Konečně byl spokojený a mohl se v klidu najíst .

Jestli vás zajímá, jak to šlo další dny, tak asi zhruba stejně jako ten první. Mrkev neměla moc velký úspěch a tak jsem zkusila k ní přidat brambor. Rozmixovala jsem to opravdu na jemno a taky jsem mu to udělala řidší, aby mu to šlo lépe do krku, ale pořád mu to nebylo dost dobrý . Co mu ale nejvíc chutná je dýně. První den, co jsme ji zkusili, jsem mu do ní přidala pár kapek mateřského mléka, protože jsem si říkala, že tu chuť zná a mohlo by mu to pomoct. Byl to nejlepší nápad! Nestačila jsem nabírat jak rychle otvíral pusu . Že mě to nenapadlo dřív… Naštěstí mu dýně zachutnala i bez mléka.

Jídlo jde Kubovi nejlíp, když má dobrou náladu, není unavený a nemá vlčí hlad. Načasovat si to je docela umění… Ale když to zvládnu, je to paráda a raduji se z každé polknuté lžičky . Na druhou stranu, když se Kubovi nechce, prostě se zapře a nevezme si ani kousek. Je to taky liška podšitá, protože se často stává, že sám otevírá pusu a já mu s radostí dávám lžičku za lžičkou. Jenže on si to schovává ve tvářích (jako křeček) a pak má plnou pusu jídla, které odmítá polknout. Nakonec se začne vztekat, protože mu to začne v puse vadit a tak si tam začne strkat prsty, celé ruce a nohy a nakonec začne prskat. Dopadá to tak, že Kubu jdu v lepším případě celého převlíct (v horším jde do vany), převleču i sebe, vyperu oblečení, vytřu zem a nakonec jdu stejně kojit… Tak jak to píšu to zní docela vtipně, ale rozhodně mi to v tu chvíli tak nepřipadá .

Teď to budou dva měsíce co jsme s příkrmy začali. Zhruba měsíc trvalo, než si Kuba zvykl, ale ani teď to pořád není ono. Navíc mu teď rostou zuby a tak jsme příkrmy opět na pár dní vzdali…

A co jsme už zkusili? Mrkev (nic moc), brambor (nic moc), dýně hokaido (mňam), dýně máslová (mňam), květák (fuj), brokolice (fuj), cuketa (nic moc), špenát (fuj), sladké brambory – batáty (nic moc), petržel v kombinaci s mrkví (mňam).

Jednou ráno jsem si všimla, že mě Kuba pozoruje jak snídám. Jedla jsem banán. A tak jsem mu dala na prst kousíček a strčila mu to k puse. Chvíli to olizoval a pak si to strčil do pusy a mlasknul! Byla jsem štěstím bez sebe, protože Kuba nejen že konečně něco bez protestu snědl, ale on chtě víc! V hlavě mi létaly rady a doporučení doktorů a odborníků, že by se nemělo začínat s ovocem dřív, než si dítě zvykne na zeleninu, protože jak ochutná sladké ovoce, už zeleninu nebude chtít… V tu chvíli mi to bylo úplně jedno, protože Kubovi konečně něco zachutnalo! A tak každé ráno poté, co ho nakojím, máme takový rituál: jdeme do kuchyně, já uvařím čaj, nachystám si snídani, Kubovi rozmačkám kousek banánu a spolu snídáme. Jednu lžičku mně a jednu Kubovi! Ne vždy sní celý kousek, ale aspoň něco.

Zhruba po třech týdnech co jsme zavedli zeleninu jsem zkusila Kubovi dát večer kaši. Vzhledem k tomu, že ještě nechci, aby jedl lepek a mléko, koupila jsem mu rýžovou nemléčnou kaši, kterou mu připravuji z vody. Ve výsledku je to taková rozvařená neslaná rýže a tak jsem se rozhodla mu ji trochu vylepšit kouskem rozmačkaného banánu. Ostatně ten už zná ze snídaně a tak jsem doufala, že mu bude kaše chutnat. A taky že chutnala! Hurá! Aby neměl tu stravu takovou monotónní (samý banán…), zamíchala jsem mu do kaše pár lžiček domácí hruškové přesnídávky (bez cukru). Tu taky přijal. Další na řadě byla přesnídávka borůvková (také domácí). První den jakž takž, ale druhý den si dal pár lžiček a hotovo. Asi ho zarazila ta barva… Dál máme vyzkoušenou přesnídávku broskvovou a jablečnou – obě měly úspěch!

Jak jsem psala výše, teď Kubovi rostou zuby (o tom bude samostatná kapitola) a tak nechce nic než mléko (moje). Rozhodně ho do jídla nenutím i když to zkouším, ale pak jsem z toho jen smutná, že to nechce. Co mu chutná jsou takové ty kukuřičné křupky (jak to strčíte do pusy a najednou tam nic nemáte a kupují se v obrovských pytlích…). Asi si tím brousí zuby, což mu zřejmě dělá dobře a tak má aspoň nějaké to zpestření stravy.

Dvakrát jsem zkusila dát Kubovi kupovaný příkrm (karotka s bramborem a dýně – obojí od Hippu). Chtěla jsem vyzkoušet, jestli mu chutnají pro případ, že bych nestihla uvařit nebo kdybychom třeba chtěli vyrazit na víkend.  Hodně jsem slyšela názorů, že děti se mohou po kupovaných příkrmech zbláznit, ale dokud jsem to neviděla na vlastní oči tak jsem tomu nevěřila. Kuba, který domácí stravu do sebe souká se sebevětším zapřením, se mohl po té kupované utlouct! Fakt nevím, co do toho přidávají (ve složení opravdu není nic jiného než zelenina, voda a max. kapka oleje), ale skoro jsem nestačila nabírat. Rozhodně nechci Kubu na ty kupované navykat, protože by nás to nejen finančně zruinovalo, ale hlavně bych chtěla, aby si zvykal na domácí stravu. Kupované příkrmy chci využívat na cesty, dovolené a mít je doma jako poslední záchranu (jako když jsem teď o víkendu zapomněla, že se Kubovi na sporáku vaří oběd a málem jsme vyhořeli… naštěstí to odnesl jen kastrol).

Rozhodně jsem si myslela, že zavádění příkrmů bude jednodušší. Jak se říká, že by žena měla v těhotenství i při kojení jíst pestrou stravu, aby si dítě zvyklo na všechny možné chutě a nemělo pak s příkrmy problémy, tak to na nás teda rozhodně neplatí. Celé těhotenství i jak se Kuba narodil jsem se snažila jíst vzorově (nikdy samozřejmě není nic dokonalé, ale snažila jsem se) a tak jsem se těšila, jak budu Kubovi vyvařovat samé dobroty. Když vím jak to dopadne tak se mi s tím často ani nechce dělat. Ale neztrácím naději, kojit ho do nekonečna přece nemůžu .

Jaké máte vy zkušenosti se zaváděním příkrmů? Šlo to hladce nebo jste to měli podobné jako my? Máte rady jak mu jídlo zpříjemnit? Budu ráda za jakýkoli nápad!