Kuba: 7. měsíc - PŘÍKRMY

Strašně moc se toho událo od doby co jsem psala naposled a já ani nevím, kde začít. Vzhledem k tomu, že jsem tak nějak přeskočila rekapitulaci šestého měsíce, těch informací bude asi víc proto jsem se rozhodla sedmý (a vlastně i šestý) měsíc rozdělit do několika samostatných kapitol.

Kapitola první: Příkrmy 

Asi největší událostí, která se v odehrála hned na začátku sedmého měsíce bylo přikrmování. Ani nevíte jak jsem se na ten okamžik těšila. Ani ne kvůli tomu, že třeba už nebudu muset kojit každou hodinu a půl (vím, že i při zavádění příkrmů miminko dostává nejvíce živin z mléka), ale hlavně proto, že Kuba konečně pozná jiné chutě a textury než na které je zvyklý. Vše jsem si pečlivě nastudovala, probrala to s paní doktorkou a s Kubou jsme se vydali na trh pro místní nepráškovanou mrkvičku. Mám zažité, že se začíná s mrkví a tak jsem ani neřešila, že bych mohla Kubovi napoprvé naservírovat něco jiného. Možná teď bych volila jinak, ale to už je pozdě…

První lžičku jsme naplánovali na sobotu, kdy je táta doma. Tušila jsem, že to bude špinavá práce a tak se další pár rukou hodil jako sůl. Mrkev jsem uvařila dopoledne, kdy Kuba spal, aby byla v době oběda nachystaná a nebyly žádné prostoje. Rozmixovala jsem ji co to šlo a šli jsme na věc.

Kubu jsme posadili do lehátka (ještě nesedí ve stoličce aniž by nevrávoral…), obalili plínkou, nasadili bryndák a první lžička mohla vplout do úst. A Kuba nic. Pusu ne a ne otevřít. Říkala jsem si, že to přece nevzdám a nakonec jsme ho nějak přesvědčili, pusu pootevřel, já mu do ni rychle vložila lžičku s mrkvičkou a opět nic. Lžička ho především zajímala z jiného pohledu, než ke kterému je určena a tak se po ní sápal a asi se chtěl nakrmit sám. Nedala jsem se a zkusila jsem zatlačit na prostředek jazyka, protože jsem se někde dočetla, že tak dostává dítě podnět, aby si jídlo ze lžičky sundalo. Ani toto nepomohlo. Tak jsem lžičku otočila a mrkev jsem Kubovi otřela o jazyk. Nastalo zděšení, protože Kuba netušil, co s ní má jako dělat. Prostě neuměl si mrkvičku posunout dozadu a spolknout ji. Bylo mi ho líto a chtěla jsem mu pomoct, ale to by znamenalo vyndat mu sousto z pusy a to jsem odmítla (a ani jsem nevěděla jak…). Nakonec něco přeci jen spolkl, něco vyplivl, ale další lžičku už jsem radši nezkoušela. První lžičku jsem si teda takto rozhodně nepředstavovala. Vždyť to v těch všech brožurách bylo tak jasně popsané: první den dáme 1-2 lžičky a dokojíme, druhý den 3-4 lžičky a opět dokojíme a třetí den dáme celou dávku a pokud má dítě ještě hlad, dokojíme. Zní to jednoduše a závidím těm maminkám, jejichž dětem to takto šlo…

Ta jedna lžička byla pro Kubu tak stresující zážitek, že jsme ho dál nemučili a odebrali jsme se kojit… Konečně byl spokojený a mohl se v klidu najíst .

Jestli vás zajímá, jak to šlo další dny, tak asi zhruba stejně jako ten první. Mrkev neměla moc velký úspěch a tak jsem zkusila k ní přidat brambor. Rozmixovala jsem to opravdu na jemno a taky jsem mu to udělala řidší, aby mu to šlo lépe do krku, ale pořád mu to nebylo dost dobrý . Co mu ale nejvíc chutná je dýně. První den, co jsme ji zkusili, jsem mu do ní přidala pár kapek mateřského mléka, protože jsem si říkala, že tu chuť zná a mohlo by mu to pomoct. Byl to nejlepší nápad! Nestačila jsem nabírat jak rychle otvíral pusu . Že mě to nenapadlo dřív… Naštěstí mu dýně zachutnala i bez mléka.

Jídlo jde Kubovi nejlíp, když má dobrou náladu, není unavený a nemá vlčí hlad. Načasovat si to je docela umění… Ale když to zvládnu, je to paráda a raduji se z každé polknuté lžičky . Na druhou stranu, když se Kubovi nechce, prostě se zapře a nevezme si ani kousek. Je to taky liška podšitá, protože se často stává, že sám otevírá pusu a já mu s radostí dávám lžičku za lžičkou. Jenže on si to schovává ve tvářích (jako křeček) a pak má plnou pusu jídla, které odmítá polknout. Nakonec se začne vztekat, protože mu to začne v puse vadit a tak si tam začne strkat prsty, celé ruce a nohy a nakonec začne prskat. Dopadá to tak, že Kubu jdu v lepším případě celého převlíct (v horším jde do vany), převleču i sebe, vyperu oblečení, vytřu zem a nakonec jdu stejně kojit… Tak jak to píšu to zní docela vtipně, ale rozhodně mi to v tu chvíli tak nepřipadá .

Teď to budou dva měsíce co jsme s příkrmy začali. Zhruba měsíc trvalo, než si Kuba zvykl, ale ani teď to pořád není ono. Navíc mu teď rostou zuby a tak jsme příkrmy opět na pár dní vzdali…

A co jsme už zkusili? Mrkev (nic moc), brambor (nic moc), dýně hokaido (mňam), dýně máslová (mňam), květák (fuj), brokolice (fuj), cuketa (nic moc), špenát (fuj), sladké brambory – batáty (nic moc), petržel v kombinaci s mrkví (mňam).

Jednou ráno jsem si všimla, že mě Kuba pozoruje jak snídám. Jedla jsem banán. A tak jsem mu dala na prst kousíček a strčila mu to k puse. Chvíli to olizoval a pak si to strčil do pusy a mlasknul! Byla jsem štěstím bez sebe, protože Kuba nejen že konečně něco bez protestu snědl, ale on chtě víc! V hlavě mi létaly rady a doporučení doktorů a odborníků, že by se nemělo začínat s ovocem dřív, než si dítě zvykne na zeleninu, protože jak ochutná sladké ovoce, už zeleninu nebude chtít… V tu chvíli mi to bylo úplně jedno, protože Kubovi konečně něco zachutnalo! A tak každé ráno poté, co ho nakojím, máme takový rituál: jdeme do kuchyně, já uvařím čaj, nachystám si snídani, Kubovi rozmačkám kousek banánu a spolu snídáme. Jednu lžičku mně a jednu Kubovi! Ne vždy sní celý kousek, ale aspoň něco.

Zhruba po třech týdnech co jsme zavedli zeleninu jsem zkusila Kubovi dát večer kaši. Vzhledem k tomu, že ještě nechci, aby jedl lepek a mléko, koupila jsem mu rýžovou nemléčnou kaši, kterou mu připravuji z vody. Ve výsledku je to taková rozvařená neslaná rýže a tak jsem se rozhodla mu ji trochu vylepšit kouskem rozmačkaného banánu. Ostatně ten už zná ze snídaně a tak jsem doufala, že mu bude kaše chutnat. A taky že chutnala! Hurá! Aby neměl tu stravu takovou monotónní (samý banán…), zamíchala jsem mu do kaše pár lžiček domácí hruškové přesnídávky (bez cukru). Tu taky přijal. Další na řadě byla přesnídávka borůvková (také domácí). První den jakž takž, ale druhý den si dal pár lžiček a hotovo. Asi ho zarazila ta barva… Dál máme vyzkoušenou přesnídávku broskvovou a jablečnou – obě měly úspěch!

Jak jsem psala výše, teď Kubovi rostou zuby (o tom bude samostatná kapitola) a tak nechce nic než mléko (moje). Rozhodně ho do jídla nenutím i když to zkouším, ale pak jsem z toho jen smutná, že to nechce. Co mu chutná jsou takové ty kukuřičné křupky (jak to strčíte do pusy a najednou tam nic nemáte a kupují se v obrovských pytlích…). Asi si tím brousí zuby, což mu zřejmě dělá dobře a tak má aspoň nějaké to zpestření stravy.

Dvakrát jsem zkusila dát Kubovi kupovaný příkrm (karotka s bramborem a dýně – obojí od Hippu). Chtěla jsem vyzkoušet, jestli mu chutnají pro případ, že bych nestihla uvařit nebo kdybychom třeba chtěli vyrazit na víkend.  Hodně jsem slyšela názorů, že děti se mohou po kupovaných příkrmech zbláznit, ale dokud jsem to neviděla na vlastní oči tak jsem tomu nevěřila. Kuba, který domácí stravu do sebe souká se sebevětším zapřením, se mohl po té kupované utlouct! Fakt nevím, co do toho přidávají (ve složení opravdu není nic jiného než zelenina, voda a max. kapka oleje), ale skoro jsem nestačila nabírat. Rozhodně nechci Kubu na ty kupované navykat, protože by nás to nejen finančně zruinovalo, ale hlavně bych chtěla, aby si zvykal na domácí stravu. Kupované příkrmy chci využívat na cesty, dovolené a mít je doma jako poslední záchranu (jako když jsem teď o víkendu zapomněla, že se Kubovi na sporáku vaří oběd a málem jsme vyhořeli… naštěstí to odnesl jen kastrol).

Rozhodně jsem si myslela, že zavádění příkrmů bude jednodušší. Jak se říká, že by žena měla v těhotenství i při kojení jíst pestrou stravu, aby si dítě zvyklo na všechny možné chutě a nemělo pak s příkrmy problémy, tak to na nás teda rozhodně neplatí. Celé těhotenství i jak se Kuba narodil jsem se snažila jíst vzorově (nikdy samozřejmě není nic dokonalé, ale snažila jsem se) a tak jsem se těšila, jak budu Kubovi vyvařovat samé dobroty. Když vím jak to dopadne tak se mi s tím často ani nechce dělat. Ale neztrácím naději, kojit ho do nekonečna přece nemůžu .

Jaké máte vy zkušenosti se zaváděním příkrmů? Šlo to hladce nebo jste to měli podobné jako my? Máte rady jak mu jídlo zpříjemnit? Budu ráda za jakýkoli nápad!