Kuba: 8,9 měsíců: PRVNÍ HORY

Jak to každoročně bývá, tak i letos jsme vyrazili poslední týden před Vánocemi s celou rodinou na hory do rakouského Schladmingu. Minulý rok jsem se zúčastnila s bříškem (jako nelyžař) a letos to už bylo s Kubou.

Zatímco ostatní se na hory strašně těšili, já jsem se dovolené docela obávala. Přeci jenom cestování s devítiměsíčním miminem není úplně tak jednoduché jako s dospělým a existuje tu spousta “… a co když…” – A co když tam onemocní? A co když si nezvykne na tamní postýlku? A co když bude v noci plakat a vzbudí ostatní hosty? A co když bude -15°C a my nebudeme moct chodit ven? Atd. Atd. Prostě situace, které dospělý neřeší a které ho mnohdy ani nenapadnou.

Však už jen zabalit kufry vypadalo jako bychom se stěhovali. A co když se při každém jídle ušpiní? A co když bude v hotelu horko? A co když bude v hotelu zima? A co když bude mít málo hraček? A co když nebude chtít jíst brokolicový příkrm? Zase spousta “…a co když…” což vyústilo v to, že Kuba měl tašky tři a my s manželem dohromady jednu. Opravdu toho Kubovi doma moc nezbylo. Cestování nalehko s miminem prostě nejde .

Cesta neprobíhala úplně hladce. Z šesti hodin, co cesta trvá, Kuba 2 spal, celkem 1 jsme strávili obědem, kojením, přebalováním (tzn. nikoli v pohybu), 1 si pěkně hrál a 2 kňoural. Kdykoli jsme zastavili a vyndali ho ze sedačky byl zlatý, ale jakmile se schylovalo k dalšímu pokračování v jízdě, dával to patřičně najevo. Jediné, co mu pomáhalo nemyslet na cestu bylo, když jsme zpívali. Bohužel Zpívanky na CD nám trn z paty nevytrhly, museli jsme zpívat my, ale načerpali jsme díky nim inspiraci, a tak jsme nemuseli dokola opakovat Pec nám spadla a Prší, prší… Ještě tři dny po příjezdu mi v hlavě neustále zněly Čtyři koně ve dvoře .

Nakonec dovolená dopadla úžasně. Náramně jsem si odpočinula, protože tam vždy byl někdo, kdo si chtěl s Kubou hrát. Dokonce jsem si i zalyžovala a zasáňkovala a užila si sníh.

Snažila jsem se dodržovat Kubův režim jako by byl doma, tj. po snídani dopolední spánek, oběd, hraní, odpolední spánek, hraní, večeře, koupel, noční spaní. Délky denních spánků se pohybovaly od 20 minut po 2 hodiny (!!) – to když spal venku na vycházce. Vůbec se mu nedivím, takový čerstvý horský vzduch by uspal každého .

S Kubou jsme také zavítali do hotelového wellness, resp. do bazénu. Byl chladnější než na který je Kuba zvyklý z plavání, ale to mu očividně nevadilo a byl jak utržený z řetězu. Bylo ho docela těžké udržet a tak jsme vyzkoušeli plavací kruh pro mimina, který mu pořídila babička. Poté co jsme dofoukli i střední kruh se už Kuba netopil () a pochopil, že když kope nohama tak se ve vodě posouvá. Byla to strašná legrace. Z vody se mu nechtělo, ale bylo vidět, že trochu modrá ze zimy tak neměl na výběr. Navíc měl celý týden rýmu a nechtěla jsem to pokoušet.

S tou rýmou to bylo taky zajímavé. Asi 4 dny před odjezdem na hory jsem si všimla, že má Kuba plný noc a nemůže moc dýchat. Na odsávání hlenů máme skvělou odsávačku, která se napojí na vysavač a jemně odsaje veškerý obsah nosu. Kubovi se to strašně nelíbí a nenechá si vysvětlit, že se mu uleví, ale fakt to funguje. Existují i jiné odsávačky (bez použití vysavače), které ovšem nejsou tak účinné. Překvapivě. Jenže neměla jsem na výběr (přece nepojedu na hory s vysavačem) a koupila jsem odsávačku, která funguje na stejném principu jako vysavač, jen kromě vysavače vysává rodič. Pro jistotu jsem koupila ještě jednu – takový balonek, který se zmáčkne, přiloží k nosu a pod tlakem vysaje obsah nosu. Balonek nefungoval vůbec, “manuální” odsávačka jakž takž, ale člověk potřebuje hodně dechu, aby na jeden zátah něco vysál. Vždy mě po tom bolelo za ušima . Kubovi se samozřejmě nelíbila ani jedna a dával to najevo (až jsem si myslela, že na nás přijdou, že týráme dítě), ale neměl na vybranou. Naštěstí mu po pár dnech rýma ustoupila (asi ten horský vzduch) a odsávačky jsme mohli schovat.

Snídaně a večeře trávil Kuba s námi u stolu v židličce. Ráno si s námi dal tradičně rozmačkanou půlku banánu a večer nějakou zeleninu z dětského bufetu. Spíš než jídlo ho zajímalo okolí a ostatní hosté. Seděli jsme zrovna na místě, kudy procházela spousta lidí k salátovému bufetu a tak kdokoli kolem prošel, Kuba si ho pořádně prohlédl. Všichni se na něj usmívali a Kuba byl hvězda! Nevydržel ale sedět dlouho (přeci jenom sníst čtyřchodovou večeři nám nějaký čas zabralo) a tak když si sházel všechny hračky a lžičky na zem, ten z rodiny, kdo zrovna nejedl si vzal Kubu do náruče a procházel se s ním po restauraci. Naštěstí to všichni dělali rádi a s manželem jsme si mohli aspoň chvíli jídlo vychutnat, aniž bychom zvedali chrastítka a další hračky ze země .

I když byla dovolená úžasná, počasí vyšlo, sněhu bylo habaděj… těšila jsem se domů, jak se budeme připravovat na první Vánoce s Kubou.

Cestou domů jsme se ještě stavovali za mojí kamarádkou ze studií v Holandsku, která bydlí kousek od Schladmingu a kterou jsem neviděla 5 let. Nevím co to do Kuby vjelo, ale od chvíle co jsme překročili práh domu, začal plakat a ne a ne přestat. Kamarádka z toho byla docela smutná (vůbec se jí nedivím) a tak jsme vypili čaj, ochutnali místní cukroví a vyrazili směrem k domovu. Kubu ten pláč tak vyčerpal, že spal skoro až do Vídně. Chvíli byl hodný, jenže se za chvíli začal nudit a z Poysdorfu až domů do Brna nepřetržitě brečel. Písničky tentokrát nepomohly. Byl přetažený a měl spát, ale vysvětlete mu to! Nejhorší bylo, když mi v momentě když už zabíral a pomalu usínal, zapípal mobil. To jsem měla chuť ho vyhodit z okna (mobil, ne Kubu). Kuba se samozřejmě opět probral a řev pokračoval. Jen co jsme zastavili před domem, pláč ustal a Kuba byl opět zlatíčko. Fakt to nechápu! A to jsme mu pořídili novou autosedačku, ve které už sedí po směru jízdy a je mu mnohem větší než vajíčko pro miminka. V březnu jedeme opět do Rakouska na hory tak budeme muset cestování autem nějak nacvičit .

Doma nás čekalo mrazivých 15°C (!!) a tak jsme se pustili do vybalování a příprav na Vánoce!

Byly nádherné, ale o tom až příště .