Kuba: 2. měsíc

Tento post píši už přes týden, ale konečně dnes se mi ho podařilo dokončit. Tolik se toho za ten měsíc událo, že než jsem to všechno sepsala, trvalo to trošku dýl než jsem si myslela.

Přijde mi, jako bych před chvílí psala o Kubových měsíčních narozeninách a už tu jsou druhé! Já vím, říkám to tu pořád, ale je neuvěřitelné jak ten čas letí! Až mě to děsí!

Měsíc druhý byl o sto procent lepší než ten první a je to čím dál tím lepší! Kuba dělá ohromné pokroky a neustále nás něčím novým překvapuje. Už to není to malé miminko co jen spalo (i když někdy bych si přála, aby víc spal) ba naopak teď je většinu dne vzhůru a já přemýšlím jak ho mám zabavit.

Kubovy druhé narozeniny jsme opět slavili! Tentokrát jsem upekla cheesecake (pro recept klikněte zde) a slavili jsme s babičkou, strejdou a tetou!

ÚSMĚV

Už na konci prvního měsíce se Kuba začal usmívat a ve druhém to naprosto zdokonalil. Kuba dokáže rozpoznat můj a manželův obličej a tak když se Kuba probudí a my se nakloníme nad jeho postýlku, uvítá nás úsměvem od ucha k uchu! Je to naprosto úžasný pohled a dokázala bych se na něj dívat celé hodiny. Jenže Kubu to po chvíli přestane bavit a dožaduje se přebalení a poté jídla. Na přebalovacím pultu je ale také ve svém živlu. Jak ze začátku při přebalování plakal, teď je to pro něj zábava, zvlášť v okamžiku, kdy mu sundám plínku! To kope nohama a rukama a jásá! Asi se potřebuje pořádně prokopat. Vždycky se mu aspoň snažím přikrýt plínkou pindíka, aby nebyl vodotrysk, což s jeho kopáním stejně nemá moc účinek, když si plínku neustále zkopává dolů... :-). 

Typický Kubův úsměv - hlava na stranu a jazyk ven!

Kuk!

ŽVATLÁNÍ

Kuba si také začal povídat! Je neskutečná sranda co vede za monology a nejradši si povídá s manželem, který jeho "zvuky" napodobuje - to se mu líbí nejvíc! Dokážou si takto povídat celou věčnost (což v Kubově světě je tak maximálně dvacet minut...). Z jeho povídání jsme už vypozorovali několik slov, a to "ahóóóóój", "ááále" a "ááááájéééé", ještě je teda neumí říkat ve správnou chvíli a na povel, ale věřím, že ho to brzo naučíme :-). O trošku míň je jeho povídání roztomilé ve čtyři ráno, kdy se Kuba dožaduje svými projevy přebalení a jídla, ale zato vstávám s větší radostí než kdyby hladem brečel! 

Povídání s taťkou na přebalovacím pultu

RUCE

Jídla se Kuba dožaduje ještě jedním způsobem, a to cucáním ruky. Objevil totiž svoje ruce a tak si je neustále prohlíží, proplétá si je, strká do pusy a cucá je. Nejlépe obě naráz! Nevěřili byste jak hlasité jeho mlaskání dokáže být (opět třeba takhle ve čtyři ráno!!!)! Někde jsme četli, že cucání prstů je znamení pro to, že má dítě hlad nebo že takto tráví. Jenže jak mám od sebe rozlišit tyto dvě dost protichůdné potřeby už nikde nepíšou. Když si tak Kuba cucá prsty po kojení, těžko tedy odhadnout, jestli má ještě hlad nebo jestli už tráví... :-). Ale předpokládám, že kdyby měl ještě hlad, dá vědět i jiným způsobem.

Má hlad nebo tráví...?

STŘÍHÁNÍ NEHTŮ

Kubovi jsme také museli poprvé ostříhat nehty. V porodnici nás upozorňovali, že miminka nemají do šestého týdne vyvinuté nehtové lůžko a tak je možné, že by mohlo začít krvácet. Strašně jsem se stříhání bála, protože už jenom uchopit ty jeho mini prstíky tak, aby se nehýbaly byl nadlidský výkon. A ještě k tomu ustřihnout nehtík, který nepřečnívá ani milimetr nad vrcholkem prstíku. Asi protože jsem Kubu přenášela, měl už při narození dost dlouhé nehty, ale naštěstí ještě s rukama moc neuměl a škrábance byly ojedinělé. Nehty se většinou odlomily samy a navíc jsem mu je mazala krémem, aby změkly a nebyly tak ostré. Jenže když se jednoho rána probudil s krvavým šrámem pod okem, věděla jsem, že už to nemůžu dál oddalovat, rozbalila jsem nůžky s kulatou špičkou a dala se do práce. Kubu jsem zklidnila dudlíkem, uchopila jsem jeho packu a začala stříhat! Kupodivu to nebylo tak strašné. Kuba krásně držel a moje rozklepané ruce zvládly ostříhat osm nehtíků (nehty u palců byly odlomené a nebylo tak třeba je stříhat). Teď už máme za sebou i druhé stříhání a opět úspěšně! Žádný z prstíků neutrpěl újmu :-). Ovšem nehty na noze budou oříšek. Zatím nebylo potřeba je stříhat, ale až nastane čas, budu k sobě potřebovat minimálně další dva pomocníky. Kuba totiž umí kopat a nechci ani pomyslet jak by stříhání dopadlo, kdyby kopl zrovna v okamžiku jak budu mít u jeho nožky nůžky...

Se šrámem pod okem vypadá Kuba jako po bitce!

HRAČKY

Kuba zatím moc nevnímá okolí, ale pomalu suž začíná vnímat svoje hračky, které se mu snažíme ukazovat. Samozřejmě nejoblíbenější jsou ty, které vydávají nějaké zvuky (pískot, chrastění atd.). Kuba na ně kouká, usmívá se nebo kviká... Zatím má nejradši pískací mrkvičku z Ikey a chrastítko opičku. Je také nadšen z hracího kolotoče, který má umístěný nad postýlkou. Když mu ho pustíme, začne kopat nohama, mávat rukama a hlavou sleduje postavičky jak se motají dokola! Je to neskutečná zábava ho pozorovat. 

Na zdravou stravu ho navykám už nyní :-). Ještě máme plyšovou brokolici...!

CESTOVÁNÍ PO POSTÝLCE

Kuba je taky pěkná potvůrka! Kdykoli jsme dřív chtěli Kubu uspat, položili jsme ho do postýlky a takto v té poloze prakticky zůstal až do probuzení. Teď je to trochu jiné a obávám se, že už to bude čím dál tím horší! Kuba začal po postýlce cestovat! Ne jednou se stalo, že jsem Kubu našla zaklíněného nohama ve žebřinách nebo zaraženého hlavou v rohu postýlky. V obou případech to končilo křikem! Naštěstí se mu nic nestalo a jenom se vylekal. Nebylo zbytí a museli jsme pořídit do postýlky měkký mantinel. Teď už mám klidnější spaní, protože i když Kuba cestuje nadále, vím, že si nemůže (moc) ublížit. Je také strašná sranda když se teď některý z nás snaží Kubu uspat. Kuba nás už poznává a tak nás neustále sleduje očima, když se snažíme odejít od jeho postýlky. A to se mu moc nelíbí... Nejdřív sleduje jen očima a až oči nedohlédnou, začíná kroutit hlavou tak, že se bojím, aby si ji neukroutil! Jakmile zjistí, že odcházíme, začne kvikat. To se pak musíme vrátit, donutit Kubu, aby se soustředil na nějakou hračku co má v postýlce a až poté se my můžeme potichounku  vytratit. 

Kuba sleduje hrající a motající se kolotoč nad postýlkou.

Vyčerpán po kojení!

ÚCHOPY

Hračky ještě neumí uchopit, ale první náznaky už vidím a myslím si, že nebude trvat dlouho než si je sám bude držet. Zatím k úchopům nepoužívá palec a tak je to spíš náhoda, když něco chytí. Nejraději tak chytá plínku (látkovou), deku nebo třeba moje tričko, protože je to pro něj nejjednodušší (jsou tenké). Když mu nastavím svůj prst, umí se chytnout - to je strašně krásný pocit. Také rád chytá vlasy, za moje "faldíky", když mám při kojení odhalené břicho nebo manželovy chlupy. To už není tak příjemné. Navíc stisk má docela pevný a tak manžel někdy i vykřikne!

Pevný stisk!

NOVÝ ŠATNÍK

Když jsme se chystali na příchod Kuby, všichni nám radili, abychom mu nekupovali moc oblečení, protože z nich Kuba rychle vyroste. Že to bude ale takhle rychle, jsme teda netušili. Kuba byl sice větší (po narození měřil 53 cm) a tak hravě oblékl oblečení určené od jednoho do tří měsíců už v porodnici. Jenže toto oblečení jsme měli nachystané právě pro období jednoho až tří měsíců a tak nějak jsme doufali, že nějakou dobu to potrvá, než budeme muset jet nakupovat oblečení nové :-). Chyba! Je pravda, že některé oblečky neměl ani jednou na sobě, a to protože byly buď malé už od začátku (velikost 50 by fakt neoblékl ani na porodním sále) anebo byly nepraktické např. nepraktická trička x praktické body (což jsme samozřejmě při nakupování jako nezkušení netušili). Bylo tedy více než nezbytné požádat babičku, aby pohlídala Kubu a s manželem jsme se vydali nakoupit Kubovi nový šatník. Doma jsem pak malé věci vyprala, vyžehlila, poskládala a založila nahoru do skříně (třeba se budou někdy hodit pro sestřičku nebo bratříčka... :-) ). Teď jsem zvědavá jak dlouho mu vydrží ty nové věci - snad se ten jeho růst trochu zpomalí, abychom si je mohli všechny pořádně užít!

Malá zavinovačka, krátké rukávy (o nohavicích ani nemluvím - nemohl ani pořádně propnout nohy...)

Dlouhé nohy, krátké nohavice.

Jeden z nových kousků - nohavice jsou teď zase větší, ale uvidíme na jak dlouho...

NA BŘÍŠKU

Kubu se snažíme dávat každý den na bříško, aby posiloval svaly krku a zad a mohl tak co nejdřív začít pást koníky! Myslím si, že si vede docela dobře.

Ne vždy se zadaří a Kuba má náladu být na bříšku, ale když je dobře naladěn, nemůžu se přestat divit! Vždyť teprve před dvěma měsíci se vyloupl ven a uměl tak akorát spinkat, papat a kakat! Jsem zvědavá, co tu budu psát za měsíc, co se Kuba zase naučil a jak pokročil. Než se nadějeme začne Kuba lézt a my budeme muset zabezpečit byt. Kamkoli jsme doteď Kubu položili, tam jsme ho i po chvíli našli. Ovšem děsím se období až ho najdu třeba na hraně postele nebo pod konferenčním stolkem. Poslední dobou pozoruji, že se Kuba snaží otočit na bok a tak to vypadá, že už to nebude dlouho trvat! 

Kuba fandil s taťkou při hokeji!

BREKOT

Ne vždy je veselo a Kuba umí i plakat. Naštěstí si teď už víc rozumíme a tak často dokážu odhadnout co ho trápí. Pokud je to během dne tak je to většinou prdík, který ho trápí. Večer bývá unavený a ospalý a z toho bývá nevrlý... Už málokdy plače, protože má hlad nebo že potřebuje přebalit. Někdy se stane, že se z ničeho nic probudí s křikem. V tomto případě netušíme co za tím stojí. Jestli se mu něco zdálo nebo ho někde něco tlačí... Je to záhada.Většinou ho stačí pochovat a je po pláči!

Je toho ještě spousty, co bych tu chtěla napsat - třeba o koupání nebo kojení, ale to si nechám na jiný den. Doufám, že jsem vás moc neunudila Kubovými zážitky a nakonec ještě jednu (či dvě, tři...) veselejší fotky!

Všimněte si propnutých špiček! Gymnasta...

Z nového lehátka/houpačky je nadšen!

Co nás Kuba naučil

Než se Kuba narodil, neměla jsem žádné zkušenosti s malými miminky. Nejsem z těch, kteří by se v přítomnosti miminek nad nimi rozplývali a okamžitě je chtěli chovat. Z miminek jsem měla respekt - přece jenom jsou takoví malí a křehcí - a i když jsem se na našeho drobečka strašně těšila, byla jsem tak trochu nervózní z toho, aby nebyl můj vztah ke Kubovi "chladný" jako k ostatním miminkům. Všichni mě utěšovali, že se to změní okamžikem, kdy mi dají miminko poprvé do náruče, ale i přes to jsem byla v rozpacích. Samozřejmě, že měli pravdu. Když jsem poprvé Kubu uviděla, okamžitě jsem se do něj zamilovala a věděla jsem, že všechno zvládnem.

Kuba má už sedm týdnů a myslím si, že si vedeme docela dobře. Jasně, některé dny jsou lepší, některé horší, ale začínáme si rozumět. Však se říká, že chybami se člověk učí a tak i my jsme si zažili pár takových okamžiků, nad kterými už se dnes jenom smějeme. 

A co jsme se tedy zatím naučili?

• Kdykoli sundáme Kubovi plínku, je téměř stoprocentní šance, že bude vodotrysk! Kuba tak několikrát nahodil zeď, nás, sebe a v podstatě cokoli kam byl zrovna namířen pindík. V pohotovosti teď máme vždy nachystanou látkovou plínku, kterou Kubu vždy přikryjeme a máme tak jistotu, že počůrá maximálně tak přebalovací podložku.

• Je důležité při přebalování nasměrovat pindíka směrem dolů! Jinak je téměř zaručeno, že Kuba pročůrá plínku. A to nejen svoje oblečení, ale počůrá také zavinovačku, prostěradlo a kdybychom neměli nepromokavé prostěradlo tak zcela jistě i matraci!

• Kdykoliv si zaliju vločky mlékem, rozpálím olej na pánvi, zakousnu se poprvé do svého oběda..., je téměř zaručené, že Kuba začne vyžadovat moji péči :-). Jen málokdy se stane, že s manželem večeříme společně. Buď můžeme večeřet v 9 večer, tedy poté kdy Kuba konečně usne a stačím něco připravit a nebo jíst na etapy. Vítězí večeře na etapy, protože po 9 padám vyčerpáním do postele....

• To mě přivádí k dalšímu bodu: kdykoliv mám jen trochu hlad a Kuba zrovna spí, není na co čekat a jdu se najíst. Je totiž vysoce pravděpodobné, že v okamžiku, kdy bych se rozhodla si jít něco připravit, se Kuba probudí a není tak vůbec jasné, zda bych do doby, než bych se dostala k jídlu, neumřela hlady.

• Na režim, který jsme měli s manželem zajetý před narozením Kuby, jsme museli okamžikem jeho příchodu do našeho života, zapomenout. Snídaně v 7, oběd v 11.30, večeře v 7 jsou ty tam a teď se náš den řídí podle Kuby. 

• Sprcha se stala výsostí. Když ji přes den stihnu, je to super, ale bohužel se to nestává tak často jak bych chtěla... S Kubou se pěkně zapotím a tak je sprcha většinou více než potřebná :-). A čas sprchování se zkrátil na minimum - buď jsem doma s Kubou sama a Kuba spí nebo na sprchu zbyde čas až večer před spaním, a to už jsem tak vyřízená, že se rychle opláchnu a hurá do peřin! Jo a taky si někdy večer uvědomím, že jsem si ráno nevyčistila zuby... Hnusný, já vím...!

• Čím čistší a hezčí mám na sobě oblečení tím rychleji si na něj Kuba ublinkne. To je téměř stoprocentně zaručené! Plínka neplínka, nějak si to cestu na to tričko vždycky najde :-). To platí i pro Kubovo oblečení - čím hezčí má obleček tím rychleji si ho počůrá či pokaká. 

Ještě musím říct jednu historku, která se stala, když měl Kuba zhruba 2 týdny. Při jednom nočním vstávání, mohlo být tak půl čtvrté ráno, jsem Kubu nakojila a uložila jsem ho zpět do postýlky. Před každým kojením jsme dávali Kubovi na lžičku kapky proti nadýmání a tak jsem šla umýt a vysterilizovat lžičku, aby byla připravena pro další kojení (tehdy jsme měli lžičku jen jednu, což bylo dost nepraktické...). Sterilizátor máme do mikrovlnky a jakmile jsem sterilizátor vložila dovnitř a zavřela dvířka, uslyšela jsem ránu a najednou všechno zhaslo. Nevím jak se to mohlo stát, nic jsem nezapínala, ale došlo mi, že jsem nejspíš vyhodila pojistky. Šla jsem si pro mobil (=baterku) a přitom Kubovi, který byl stále vzhůru, povídám, že jsem asi vyhodila pojistky. V tom se probudil manžel a s polozavřenýma očima chtěl sahat do pojistkové skříně. Poté, co jsem ho ujistila, že to zvládnu sama, zavřel opět oči a usnul. Zkušená (pojistky nám vyhazují docela často - třeba nemůžeme prát a pouštět kávovar naráz) jsem otevřela pojistkovou skříňku a k mému překvapení bylo ve skříňce všechno nahozené. To znamenalo, že jsem vyhodila jistič, který je umístěný na chodbě v domě. K tomu jsem už povolala manžela - za prvé nikdy nevím, který ten jistič je náš a za druhé se mi tam moc nechtělo. Manžel se vypotácel z postele, pořád moc nechápal co se děje, protože když šel kolem svého notebooku, všiml si, že svítí a tak nechápal jak můžou být vyhozené pojistky. V tu chvíli mu totiž nedošlo, že jde o notebook, který jede na baterku... Každopádně pojistky nahodil a my mohli jít opět spát. Už když jsme usínali jsme se smáli a říkali si, že toto by se nám bez Kuby stát nemohlo! 

Kuba nás každý den překvapuje něčím novým až se nestačíme divit! Co naučily Vaše děti Vás? Čím Vás překvapily?

Já - 6 týdnů poté

Kuba si své měsíční narozeniny už odbyl a já už mám za sebou šestinedělí. Uteklo to jako voda a já už si skoro nepamatuji jaké to bylo nosit Kubu v bříšku.

Při pohledu na fotky z těhotenství si říkám, že to ani není pravda, že jsem takové břicho měla jen před pár týdny. Těhotenství jsem si užívala od prvního dne až po porod a i v posledních dnech jsem byla dost aktivní a břicho mi nijak nepřekáželo. V posledních týdnech ve snaze "vypudit" Kubu ven jsem každý den chodila na hodinové vycházky a v rámci přípravy na příchod drobečka ("hnízdící syndrom" :-) ) jsem vydrhla byt od podlah až po strop bez větších problémů ! 

I přes to jsem se těšila až budu zase "normální" a zavazování tkaniček u bot nebude nadlidský výkon (tiše jsem záviděla těm, které prožívají své poslední měsíce těhotenství v létě a nemusí se šněrovat do bot a soukat do teplých bund)! Byla jsem zvědavá jak bude moje břicho po porodu vypadat a hlavně jak dlouho bude trvat, než se vrátí do své původní velikosti. Nikdy jsem neměla ploché břicho a tak jsem ani nečekala zázraky. 

A jak se tedy změnilo moje tělo po porodu? 

BŘICHO

Těsně po porodu jsem koukla dolů a břicho bylo stále na místě... Pořád jsem vypadala jako v 7. měsíci těhotenství. Ale oproti tomu, když byl Kuba vevnitř, bylo břicho měkké jako vyfouknutý balón :-). Další dny se břicho zmenšovalo a zmenšovalo a domů z porodnice jsem odcházela jakoby ve 4. - 5. měsíci! Po šesti týdnech po porodu není ještě úplně splasklé, ale věřím, že až začnu posilovat a sportovat tak zmizí úplně. Vůbec si ale nestěžuji a nijak se nesnažím splasknutí uspíšit. Je pro mě totiž strašně fascinující co lidské tělo vůbec dokáže! Že v něm vyroste nový človíček se vším, co má velký člověk jen v miniaturní podobě - mini prstíky mini kolínka, mini ouška.... Kuba se v bříšku vyvíjel 9 měsíců a bříško rostlo s ním a tak nemůžu očekávat a ani neočekávám, že za 6 týdnů bude jako dřív. Navíc to teď rozhodně nechci uspíšit a držet nějaké diety! Potřebuji jíst, aby se tvořilo mléko a Kuba mohl růst. Navíc mám pořád hlad a omezováním v jídle bych byla dost nevrlá, protože není nic horšího než hladová já... Snažím se ale vybírat si nutričně bohatá jídla, abychom ani já ani Kuba nestrádali.

Z porodnice jsem sice odcházela ještě v těhotenských riflích, ale to bylo jen z důvodu, že jsem v nich do porodnice přišla a jiné jsem neměla. Většinu kalhot, které jsem nosila ještě před otěhotněním, jsem oblékla hned. Nejsou mi ale tak volné jak bývávaly, ale zapnu je a můžu i normálně dýchat :-). Úspěch! 

PRSA

Co se mi ale od porodu zvětšilo byly prsa! Už v těhotenství se postupně zvětšovaly, ale v poměru s břichem byly stále mrňavé. Nikdy jsem nebyla z těch obdařených a popravdě mi to vůbec nevadilo. Naopak teď se zděsím pokaždé, když projdu kolem zrcadla a připadám si jako nějaká sexbomba. Manžel i Kuba jsou ale nadšení :-). 

Mléko se nalilo zhruba druhý až třetí den po porodu, ale nebylo to tak strašné jak mě všichni děsili. Prsa sice natekly a byly tvrdší, ale Kuba si s nimi vždy poradil a mléko vypil. I dnes kojení probíhá bez problému a myslím, že jsme s Kubou už sehraný tým! Ve třetím týdnu po porodu jsem ale dostala zánět prsu, což nebylo moc příjemné. Skoro celou noc jsem se svíjela bolestí, měla jsem zimnici, poté horečku, nemohla jsem se ani pohnout... A ráno jako by nic - prostě skoro žádná bolest, teplota klesla, ale i přes to jsem jela k doktorce. Zánět byl zřejmý a tak mi nasadila antibiotika - prý je to efektivnější než klid na lůžku, který bych stejně neměla... Za pár dní bylo po zánětu a já se opět cítila jako rybička! Slyšela jsem, že se zánět může vrátit tak uvidíme jestli se opět objeví - rozhodně nebude vítán! Kuba má teď nějaké žravé období a tak mě vysává úplně do prázdna. A to je pro prevenci zánětu to nejlepší. Jo a ještě něco: na kurzu kojení i chytrá literatura tvrdí, že když se miminko správně přiloží, kojení nebolí. Dovoluji si nesouhlasit - kojení ze začátku bolí jak čert. Myslím si, že se Kuba přisál vždycky dobře - nikdy nesál jen bradavku - a i přes to, první přisání každého kojení bylo utrpení. Jakmile se rozpil, bylo to v pohodě, ale první vteřiny byly nejhorší. Po kojení jsem si bradavky mazala Bepanthenem, což trochu pomohlo, ale žádný zázrak to nebyl. I tak jsem ale nikdy nepomyslela na to, že kojení vzdám. Rozhodně se to dá vydržet a trvá to jen pár dní...

PORODNÍ CESTY

Hojení po porodu bylo vcelku rychlé. Byla jsem hodně potrhaná a zašívaná, ale kromě sezení na tvrdém mi nic nedělalo potíže - a k tomu jsem měla nafukovací kruh, který mi do porodnice donesla mamka a zachránila mi tím život - zejména při kojení jsem ho velice ocenila. Všem nastávajícím matkám proto doporučuji přibalit si nafukovací kruh do tašky do porodnice jako povinnou výbavu! 

Porod je pro tělo přece jenom veliká zátěž a tak chvíli trvá než se dostane do původní formy. První týden po porodu jsme stejně ještě nemohli chodit s Kubou ven a tak jsem se snažila doma co nejvíc odpočívat a nabírat síly. Po týdnu jsme vyrazili na výlet a i přes to, že jsem se doma cítila už dobře, asi jsem přecenila svoje schopnosti (výlet byl delší než jsme mysleli) a cítila se hodně vyčerpaná. Každopádně vše chce čas a trpělivost. Teď jezdíme s Kubou na vycházku každý den aspoň na hodinu (po hodině se mu v kočáře přestává líbit...) a já si na porod ani nevzpomenu. 

HORMONY

Hormonálně jsem na tom, zejména první týden po porodu, byla jak na horské dráze! Chvíli na vrcholu štěstí pak přišlo slzavé údolí a ani jedno z toho nešlo racionálně odůvodnit. Občas jsem začala brečet úplně bezdůvodně, až jsem se sama divila odkud to přišlo. Ale hladina hormonů se více méně ustálila a teď jsem úplně v pohodě. Spíš se teď pořád usmívám, ale to bude asi tím, že jsem ten nejšťastnější člověk na světě! 

Hormony pravděpodobně také zapřičinily návaly pocení, hlavně v noci. Když jsem se v prvních týdnech budila ke kojení, byla jsem úplně propocená. Nepřidalo tomu ani to, že jsme doma víc topili, aby nebyla Kubovi v noci zima... 

Díky hormonům mám teď také nádhernou pleť a vlasy. Mám mastnou pleť se sklony k akné a nikdy jsem neměla hladkou a hebkou pleť. Antikoncepce pleť vyčistila, ale po jejím vysazení se opět zhoršila. I na začátku těhotenství nebyla nic moc, ale postupem času se vyčistila. Možná je to i tím sluníčkem a tím, že mám konečně nějakou barvu (nebojte, používám krém s ochranným faktorem), ale pleť mám nádhernou! Doufám, že ještě dlouho takto vydrží! I vlasy mám hustší než před těhotenstvím. Někde jsem slyšela, že vlasy v těhotenství vůbec nevypadávají. A je to pravda! Opravdu mi nevypadl snad ani vlásek a tak mi vlasy nádherně zhoustly! Bohužel se to má zhruba po 2 měsících po porodu zase změnit tak si je musím užívat dokud to jde! 

CELKOVÝ POCIT

Celkově se po šesti týdnech cítím skvěle a snad až na nemizející čáru na břichu nemám z porodu žádné následky. Na kontrolu po šestinedělí se teprve chystám, ale věřím, že vše bude OK. 

Dokonce jsem včera vyrazila na svůj první poporodní běh - Kubu jsem nakojila do syta a s tátou se dívali na hokej. Podrobněji bych chtěla svůj návrat k běhání popsat v samostatném příspěvku, ale musím říct, že to bylo lepší než jsem očekávala a už se těším až zase vyběhnu!